w_o_o_d_y / 17. července 2008Onehdy se Ladík vydal polní cestičkou z Makotřas do Středokluk. Jak tak jde, uvidí na prašné zemi ležet svého děda. Přiběhne k němu a zadýchaně se táže:
„Dědečku, cožpak se vám stalo, že to ležíte a nehýbete se?“
„Ladíku, vnoučku, klepla mě pepka.“
Ladík nemeškal a ze zdravovědy vědom si závažnosti mozkové příhody běžel na statek pro matku Rožkovou. Ta, vědoma si, že starý pán už má svá léta a že jednou to přijít muselo, rovněž nemeškala a celou ves, potažmo doktora zburcovala.
Dav překotně utíkal prašnou cestičkou. Ladík je vedl. Všichni byli zvědavi, jak vypadá taková resuscitace málem zemřelého, ba i klepny už rozhlašovaly, že starý Rožek to má za sebou...
Ale div jim oči z důlků nevypadly: kdo proti nim nejde a nevykuřuje si ze své fajfky, než sivý děd!
„Sousede. Co se tu tak procházíte a vykuřujete, máte býti nehybný. Vždyť vás klepla pepka.“
„No bodejť by ne. Vyšel jsem si k sadu tady rychtářky Josefíny, že nějakých jablek si natrhám a jak tak slézám s plnou hrstí ze stromu, zezadu se Pepka připlížila a klepla mě po hlavě palicí. No, jen se podívejte na tu bouli,“ vylíčil starý junák svou příhodu a s potutelným výrazem sledoval Ladíka, an jej matka za ucho odtahuje s tím, že z takových vážných věcí si legraci dělati nesmí, a rozcházející se vesničany, kteří mručivě proklínají hocha, že se nechal znovu napáliti a oni s ním.
Za pár neděl vyrazil Ladík na jarmark do nedalekých Lidic. Ale co nevidí, než na zemi svého mazaného děda.
„Teď mě nenachytáte na švestkách, dědečku. Teďkon už ne, vymyslete si něco lepšího,“ pomyslel si klučina a dědovo bezvládné tělo překročil, kráčeje vstříc vesnické zábavě.
„Dobře jsem ho vycvičil,“ pomyslel si v poslední chvilce děd, snažící se už dobrou čtvrthodinku pohnout, a pocítil další výduť v krajině lebeční...
