DJ Slamák / 3. října 2008Jedné červencové neděle jel dědeček navštívit svého kamaráda ze študií, posledního, který mu na světě zbyl, do jedné malebné vísky na okraji Prahy. Jak to známý zvědavec a všudybyl Ladík zvěděl, toužil ten kout země poznati a celý týden nedal dědečkovi pokoje, až onen svolil, že ho s sebou vezme.
Cesta vlakem ubíhala příjemně; dědeček dokonce nezakoupil Ladíkovi lístek do čtvrté třídy, jak původně zamýšlel, a nechal ho jet s sebou. Po čase však byli děd a vnuk vyrušeni nepříjemným lomozem: jistý nevrlý stařec, který s nimi cestu sdílel, neustále poklepával holí o podlahu vagonu.
Zvláště dědečka ten zvuk velmi obtěžoval, pročež se otázal toho muže: „Velebný kmete, vidím, že kráčíte již dlouho po tomto světě; váš vlas jest i mého stříbřitější a roky vás zajisté nešetřily. Mohl byste však ustati v tomto obtížném rámusení?“
„Toho nemohu učiniti!“ odsekl stařec. „Jsem již stár, paměť mi již neslouží a bubnováním hole o tato prkna si připomínám, že mám vystoupiti v Bubenči!“
Škodolibý stařec doufal, že touto odpovědí svým spolucestujícím nemalé příkoří způsobí, leč tvář starého Rožka se na ta slova rozjasnila. „Ale to je znamenitý nápad, pomáhat si na cestách takovouto názornou pomůckou,“ zahlaholil svým léty zjemnělým, leč stále zvučným kontrabarytonem. „Síť železniční jest spletitá a příležitostný cestovatel, najmě sužovaný slabostí paměti, by snadno mohl zablouditi. Koneckonců i já již mám svá léta a ta šedivá hlava již dávno není, co bývala. Co kdybys mi, Ladíku, připomněl, kam máme dnes namířeno?“
Ladík již tušil, která uhodila, a nadechl se, aby svému dědovi odporoval. Vzápětí však již ucítil, jak se do něj zavrtává kmetův neúprosný pohled a svými tupými drápy se zarývá do jeho samého srdce.
Probral se až v jakémsi chladném sklepení. Rozhlížel se na všechny strany a nepoznával ničeho, vyjma svého děda, jenž mu i zde byl nablízku.
„Dědečku, kde to jsme? To přece není sklep našeho makotřaského statku!“
„Jsme v pankráckém vězení, Ladíku. Jednou jsem zde také bručel... před káznicí na dláždění jsem podrážku pokazil a celý den jsem pod licousy tiše nadával,“ vysvětloval starý pán a zrak se mu zamlžil vzpomínkami.
„To je přece hrozné! Co tu děláme, dědečku? Jak jsme se tu octli?“ naléhal Ladík.
Děd se k němu obrátil s udiveným výrazem: „Jakže, vnuku, ty si ničeho nepamatuješ z našeho výletu do Hrdlořez? Vždyť ses na něj celý týden tak těšil! Je sice možné, že stejně jako já máš Alzheimera, avšak toto onemocnění by se nemělo projevovati v tak útlém věku! Chlapče nešťastná...“
„Dědečku, co to povídáte? Jakýpak výlet do Hrdlořez? A co že mám? Tak dědečku odpovězte!“ Ladík počal natahovat moldánky.
Sivý čtverák se potutelně usmíval. Zase jednou Ladíka převezl... a s ním i strážného, jenž za dveřmi dění v Ladíkově cele naslouchal a nemohl se za žádnou cenu dovtípiti, s kým to tam ten nevyzpytatelný a nebezpečný chlapec rozpráví.
