Vaslaf / 13. října 2008Na každého jednou dojde, pomyslil si Ladík, když po špičkách vstupoval do dědovy komůrky. Však i starého pána pánbůh vytrestal za jeho neopatrné zálety: dostal ošklivou nemoc a již dva měsíce ležel.
„Přišel jsem, abych se optal, jak se vám daří, dědečku,“ pozdravil nemocného Ladík.
„Děkuji za optání, již je mi mnohem lépe.“
„Nezlobte se prosím... slibte mi, že už nebudete začínat se... ženskými. Vždyť se nám smějí až v Kladně.“
„Však se na tebe nic nezlobím. Vidím, že tě poslala matinka. Včera na mě dlouho naléhala, ale já jsem jí jasně odvětil: »To, že jsem starý člověk, ještě neznamená, že se vzdám všech životních potěšení.«“
„Ale já se o vás bojím. Podruhé už by ta nemoc mohla být horší.“
„O mne se nic neboj, říká se, že kdo má být pověšen, ten se neutopí,“ použil dědeček záhadný příměr.
„Jak jste to myslel?“
„Ehm ehm, smiřte se prostě s tím, že mne neumluvíte. A ani ty, Ladíku, i když jsi můj nejmilejší vnouček. Už toho nechte, těšte se, za pár dní budu opět zdráv jako rybička,“ stál si tvrdohlavý stařešina na svém.
„Však toho se maminka právě bojí,“ zamumlal Ladík a hotovil se k odchodu.
„A víš ty co? Začnu se ženskými hned teď!“ prohlásil děd v nečekaném hnutí mysli. Vyskočil z lůžka, vyhrnul si košili, poklekl na dlouho nemytou prkennou podlahu a několikrát se vzepřel na stařeckých pažích, brzy ale musel přestat, neboť silné stahy bránice otřásaly jeho povislým břichem jako vanilkovým pudingem.
„Rozuměj, Ladíku, já, starý Sokol, byl jsem zvyklý každý den vykonat dvacet vzporů ležmo čili kliků. A protože jsem po nemoci oslaben, musím nejprve začít s kliky ženskými,“ vysvětloval děd, když se byl trochu uklidnil a zotavil po tom atletickém výkonu.
„Ach tak,“ oddechl si Ladík a zavolal na otce. Brzy se všichni členové rodiny sešli ve světnici a všeobecné veselí trvalo do pozdních nočních hodin. Jen děd si v duchu pomyslil: „Však jsem nikomu nic neslíbil...“
