danielsoft / 28. října 2008„A to se, dědečku, žádný z těch horníků nepozastavuje, kam všechny ty chodby vedou a nevydá se na průzkum?“ zeptal se Ladík.
„Leda že by trochu přebral,“ usmál se Čtverák Sivý a pokračoval v cestě dolem, „dokážu si představit mladého chlapce v euforii, jak sleduje žíly země až do samotného jejího nitra. Nyní však musíme najít cestu na druhou stranu. Víš-li pak, Ladíku, kterak vidět hodně dolů?“
„No to musíme najít nějaký průchod do nižšího patra a tam si posvítiti...“
„Inu kdepak,“ zasmál se Čtverák Sivý, „musíme těch dolů spoustu procestovati a poté jich hodně uvidíme... ovšem nyní opravdu potřebujeme jen na druhou stranu hor přejíti, jelikož počasí nám znemožnilo jít okolo...“
„Co potřebujete, drahý pane, je zaplatiti daň z nálezu,“ ozval se náhle vpředu chladný hlas. Kde se vzal, tu se vzal, stál tam inspektor z daňového úřadu.
„A vaše vnoučata... slyšel jsem, že jsou ve škole neposedná a mají dotěrné, ironické otázky...“
„Však ona by ráda poseděla,“ usmál se Čtverák Sivý. Měřil se s inspektorem pohledem. Ten udělal krok dopředu. Zrakem se zarazil o starcovu tvář a zastavil se.
„Neprojdete!“ usmál se Čtverák Sivý, „děti, jděte dál, já tady mám nějaké vyřizování...“
„To opravdu Ladík musel jít sám na ten úřad?“ zeptala se Lidka Jeníka. Děti procházely lesem a měly špatnou náladu. Dědeček byl už nějakou dobu nezvěstný a přece jim na srdce kladl cíl celé cesty. Děti narazily na několik hajných a četníků, kteří nebyli rádi, že se samy courají lesem, ale co se dalo dělat... rozdělily se po hádce a měly další věci k vyřízení: bylo to celé velmi složité.
Náhle viděly bílou siluetu, jak se k nim blíží.
„Prchejme!“ procedila Lidka mezi zuby. „To je ředitel od nás ze školy: a dá nám důtku, že se sami producírujeme po lese.“ Obě děti se postavily do obranné pozice.
„Příjemné setkání,“ usmála se bíle oděná postava.
„Dědečku!“ ozvaly se okamžitě dětské hlásky úlevou.
„Můžete mi dále říkat dědečku,“ usmál se Čtverák Bílý, „doufám, že Ladík je na cestě vrátit ten prsten, který jsme našli v řece, právoplatnému majiteli. Ten mi teda dal, inspektor. Úplně mi má sivá brada zbělela z těch hádek, které byly až na dřeň.“
Vítr vanoucí ve větvích lesa zadul: „Ach tak.“ Dobrodružství pokračovalo.
