danielsoft / 24. listopadu 2008Seděl takhle jednou Rožkovic dědeček na verandě a užíval si odpoledního slunce. Tu k němu přistoupil – no, spíše přiběhnul – jeho vnouček Ladík, nyní již ve věku, kdy se mladým hochům zapalují lýtka.
„Dědečku!“ vyhrkl ihned, „já... já jsem se asi zamiloval...“
„Zamiloval, Ladíku?“ opakoval kmet. Vytáhl z úst dýmku a trochu si poposedl. „A kdo je ta šťastná?“
„Mařenka... Mařenka Nováčkovic, z horního konce vesnice...“
„Mařenka, povídáš?“ usmál se stařík, „ta je zadaná...“
„Zadaná?“ Ladík nevěřil svým uším, „no tak... no tak já se poohlédnu... asi jinde...“
Za čtrnáct dní bylo naopak pošmourno a lezavo. Rožkovi seděli v obývacím pokoji, starý čtverák si vykládal pasiáns a děti si hrály Člověče nezlob se. Ladík naznal, že nastala další etapa svěřování se svému dědovi:
„To jsem nemyslel, že to bude zrovna Franta Přibylů, kdo s Mařenkou chodí... dlouho nic a nyní jsem je viděl na tancovačce. Že byla zadaná, to prosím... ale že mi ji vyfouknul zrovna on...“
„Ano, Ladíku,“ navázal kmet, „František začal s Mařenkou koketovati na té včerejší tancovačce a nyní se mají šťastně a spokojeně rádi.“
„Na... na včerejší tancovačce?“ vykoktal Ladík, „vždyť jste mi ondyno, již před čtrnácti dny, říkal, že jest zadaná... to s někým jiným tedy? No toto...“
„Ale nikoliv,“ mávl rukou sivý čtverák, „tys byl tak horké krve, žes mě tehdy ani domluviti nenechal: začal jsem tehdy o tom, že jest Mařenka zadaná v místní evidenci děvčat na vdávání... ovšem tys ihned pelášil pryč... Inu, sám jsem musel tento zápis včera škrtnouti...“
„Ach tak...“ hlesl Ladík, jehož iluze byly opět rozbity.
