Přebral / 22. prosince 2008Bylo už pozdě večer, když Ladík vešel do sednice. Dědeček seděl u svého pracovního stolu a počítal. Správa veškerého peněžního majetku makotřaského mariášnického spolku mu dala spoustu práce. Usrkával přitom třešňovku vlastni výroby a těšil se na to, jak si za půl hodiny půjde lehnout. Nebylo divu, že si vnuka nevšiml.
„Dědečku, pan učitel říkal, že si ze mne zase žerty tropíte! Jako onehdá s tím obřím krtkem!“ vyhrkl Ladík křivdou zalknutým hlasem.
„Copak, copak?“
„Není prý tak velkých brouků na světě, aby dosahovali rozměrů vzrostlého člověka! Jejich soustava vzdušnicová spolu s vnější kostrou tělesnou toho nedovolí!“ hovořil dál hoch.
„Nikdy jsem ti nelhal a nelhu ti ani teď, vskutku znám velmi divného brouka, který je velký jako urostlý muž! A ten brouk žije hned vedle nás v domě!“
Teď už byl mladík zlostí bez sebe: „Snad u Harrasů?“
„Jistě, že u Harrasů. Viděls-li toho jejich nového nájemníka na letní byt? Úředník jakýsi, starší mládenec, avšak až příliš zádumčivý a stran té hlubokomyslnosti i poněkud nečistotný. Věru, divný brouk!“
„Ach tak! Tak toho jsem, dědečku, ještě neviděl,“ řekl Ladík s bolným úsměvem.
„Inu, můžeš se podívat hned teď, setkali jsme se odpoledne venku a slíbil jsem, že mu zašlu tento list, pojednání jakési z obecní knihovny o tom, co to znamená býti spravedliv. Tumáš, chceš-li si pár korun vysloužit, zaběhni s tím sousedství! A nepolekej se ho, je divným broukem, ale myslím, že by ani mouše neublížil.“
„Děkuji dědečku,“ kývl hlavou hoch, chopil se balíčku a vyběhl ze dveří.
Děd vyhlédl z okna. Vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Středoklucké návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký Harrasovic statek.
„Snad bude Řehoř doma,“ pomyslil si dědeček. A tu ho hlasitý jekot vnukův přesvědčil o správnosti této domněnky.
