captainn / 26. prosince 2008„Víte dědečku,“ zapředla hovor paní Rožková, zatímco poklízela kuchyň po vánočním hodování. „Už jsem si říkala, že to s Ladíkem přeháníte a budu vám musit vyhubovat, ale s tím dárkem jste mu udělal náramnou radost.“
„Však já vím,“ usmál se děd, „jak Ladík vše o indiánech hltá. Nu a tak jsem se vypravil za svým dávným přítelem Fričem, zda by pro mého vnoučka milovaného vhodného dárku neměl. Myslil jsem na jednu z jeho knížek, které je takřka nemožné sehnati. Vojtěch však přibyl na onačí myšlénku a na cestu zpět vybavil mě kopií rukopisu své nové knihy.“
„A dobře jste udělal,“ pochválila ho panímáma v domnění, že vyprávění dědečkovo jest již u konce. Dolila mu korbel zbytkem piva ze džbánu, ten hned opláchla a na polici postavila. „V klidu si to dopijte, dědoušku, já už se půjdu natáhnout. Jen tu nelomozte, ať zase neprobudíte celý dům, jako onehdá.“
Čtverákova mysl však byla stále napřena k onomu předvánočnímu setkání: „Rožku, ty starý filuto! Ale jistěže pro tvého vnuka něco mám. Podívej, chystám novou knihu o obyčejích indiánských, ale než ji odešlu svému nakladateli, potřeboval bych vyzkoušet, zda je pro naši mládež vhodná.“
Plynulý proud myšlének dědovi náhle zatrhlo nepohodlí v ústech. „Zpropadené jídlo,“ láteřil děd, zatímco si nehtem zatoulané sousto z chatrného chrupu odstraňoval.
A opět se zamyslil, tentokrát však vzpomínal ještě čerstvé události dnešního dne: Chladné štěpánské odpoledne seděl doma sám a popíjel čaje z bukvic, matka Rožková vyrazila hned po obědě navštívit churavou příbuznou do Kněževsi, pantáta pomáhal sousedovi Tintěrovi – namol opitý podruh z Buštěhradu mu navečír převrátil vůz plný dřeva do vrat statku a nadělil tuze moc škody. Nu a vnoučata někde tropila neplechu a radovala se z koledy. Posrkávajícího a podřimujícího starce probraly k bdělosti dětské štěbetavé hlásky. „Copak dělají doma tak brzo, vždyť je ještě venku vidět,“ pomyslel si děd. Ale to už byla místnost plná vnoučat a Ladík postavil na stůl před dědouška dřevěnou misku s lahodně vypadající zapečenou krmí. „To vám posílá kmotra Klabouchová na přilepšenou zbytek štědrovečerního kuby, že prý ho máte tuze rád,“ drmolil vnouček s přivřenýma očima naučený vzkaz. „A to já věru rád,“ zahlaholil děd a chutě se do kuby zakousl.
Labužnický výraz v jeho tváři vystřídalo překvapení: „Od kdy se ale kuba dělá s masem?“ „Víte dědoušku,“ ujala se vysvětlování Lidka, „za to může to neštěstí u Tintěrů. I zvířectvo jim ten podruh pošramotil, nejen vrata. A co s chromou zvířenou, všechno to skončilo na pekáči. Nu a kmotra Klabouchová jim pomáhala, stejně jako náš taťka,“ hrdě se prsila děvenka. „Horší kousky a odkrojky přihodila k už hotovému kubovi, beztak byl prý nějaký suchý, jak neměla sádla zdostatek.“
„Inu já se kvůli masu nehněvám,“ spěchal děd utěšit děvče v prvním stádiu smrtelného uražení. „Jen budu mít celý večer co dělat, až jej budu lovit ze zubních pahýlů.“ A to už se dětičky vesele smály chatrnému stavu dědova chrupu.
A podruhé toho večera byl děd vytržen z přemýšlení, příčinou však tentokrát bylo zoufalé bušení na vrata. I brblaje přehodil přes sebe děd plesnivý kožich a vydal se na dvůr, kde už krutou rukou panoval holomráz. Naproti tomu dědova paže byla toliko artritická a nesnadno se jí otevírala přimrzlá špehýrka. V slabém světle lucerny popatřil přede dveřmi stát na smrt bledou sousedku Lebedovou. „Ale sousedko Lebedová, copak se děje?“ staral se hned děd, vida hrůzu v jejích očích. „To náš Kuba, nepřišel domů a nikde ho nemůžeme najít. Po obědě si šel hrát s vašimi vnoučaty a to bylo naposled, co jsem ho viděla!“
V okamžení počala děda masitá sousta v útrobách nepěkně pálit.
