Přebral / 10. ledna 2009Jednoho nedělního rána vstal Ladík z postýlky, pěkně si u otevřeného okna zacvičil a zuby si poctivě umyl, jak se sluší a patří, do čistého prádla se oblékl a vydal se pojíst snídani, kterou mu jeho maminka jistojistě již nachystala. Za oknem štěbetali ptáčkové, na návsi se proháněly husy, z daleka znělo veselé halekání mládeže – inu – krásný letní den.
Jaké bylo ale jeho překvapení, když s rodiči usedl u společného stolu, ale nepotkal tam svého milovaného dědečka, který tam přeci každé ráno sedává už od pěti hodin a listuje si Národní politikou a přitom všelijaké čtveračinky vymýšlí!
„Kde je dědeček, maminko?“ otázal se hned Ladík.
Maminka pokrčila rameny:
„Musel dnes za nějakou naléhavou záležitostí odjet, prý že jde o věc života a smrti. Nechal ti tu ale jakýsi dopis, ve kterém ti snad bude vše objasněno.“
A už mu podávala papírovou obálku. Hoch pečlivě očistil nůž zamazaný od másla do ubrousku a zvědav převelice otevřel jím onen dopis a nahlas četl:
„Ladíku! Vnoučku můj oblíbený, přináhlila se mi jedna zapeklitost velice dobrodružné povahy, ještě dnes v té věci musím rychle odjet za panem policejním ředitelem do Prahy. Zdá se, že jisté mé prožitky z dob mé služby v Bosně nesou s sebou po letech nečekané ovoce. Truhla Abu Seifova byla objevena, to jméno si dobře zapamatuj, avšak více nemohu ti zatím říci. Jednu věc však musíš udělat, a to nejrychleji, jak jen bude možné, závisí na tom snad můj život...“ četl Ladík se zatajeným dechem...
„a to totiž, že musíš se do naha vysvléci, poprosit rodiče, zdali by tě pomazali kolomazí a postavili na náves vedle kapličky...!“
Hoch zrudl při těch slovech převelice a hned se obrátil na maminku a tatínka:
„To je snad zase nějaký žertík?“
„Píše-li děd, že jest na tom jeho osud závislý, pak nelze jinak!“ zamračil se na něj tatínek.
„Hned jdu pro kolomaz!“ zvedla se od stolu maminka a za chvíli už hoch skutečně stál na návsi, nahatý, jen šimšulínka si jako onehdá Adam v ráji lupenem zakrýval, avšak beztak by mnoho viděti nebylo, protože kolomaz ho pokrývala důkladně od hlavy až k patě.
Sousedé a děti kolem něj chodili, ukazovali si naň a vůbec z toho povstalo ohromné obveselení.
Tu najednou procházel kolem i vzácný host, strýc Matyáš Suchý. Jak uzřel Ladíka, chytil se za čelo a pravil:
„Hochu, co se to stalo?“
„Sám nevím, strýče, dědeček tak nakázal, než do Prahy odjel, prý kvůli jakési bedně...“ mračil se malý styda-nestyda.
„Bedně?“ podivil se strýc a pak se na jeho čele objevily vrásky, „snad ne bedně Abu Seifově?!“
„Ano, o tom bylo v dopise psáno. Ale vůbec nerozumím tomu, proč tu tak musím státi!“
„Milý hochu, vytrvej! Jest to věc přenáramně důležitá, ba i sám následník trůnu může být ohrožen! Avšak dočkáš se brzy vyřešení tohoto vpravdě detektivního případu! Ovšem jednoho je zde nutno, sedni si zde, tak jak jsi, na trakař, vydáme se do světa, protože jinde je nás obou naléhavě třeba! Dobré nebe, ještě, že jsem měl náhodou cestu kolem!“
I usadil se Ladík jak ten ptáček konipas třasořitka na trakař a strýc Matyáš vyjel s ním z Makotřas po silnici na Prahu. Takřka běželi, trakař z toho také notně poskakoval, ponejprv zamířili si to do údolí suchdolského a od něj podél vody do Bubenče, kde zrovna konala se pouť zbožná k Matěji, jež tím byla velmi rozrušena – babky nábožné se křižovaly, psi štěkali a jeden páter z toho překvapení na kandelábr vylezl a pak nemohl dolů a museli ho sundavat.
Avšak Matyáš nezastavil v Bubenči, naopak stále přidával do kroku, projel kolem pražského ředitelství policejního, kde z oken podezřelí na pozdrav mu volali „Vivat!“, předběhl několik koňských povozů a nakonec i poštovního kurýra, překonal snadno most Karlův, kde snad i sochy světců zdály se na Ladíka si ukazovati, a poblíž Krče město zase opustil.
„Strýče, přejeli jsme již Prahu!“ zvolal Ladík.
„Přejeli, qřejeli, synovče! Jelikož a protože nejedeme na Prahu, nýbrž rovnou za císařpánem do Vídně! Zde od toho kurýra poštovního obdržel jsem telegram, že již na nás před Schönbrunnem čeká sám císařpán a spolu s ním i turecká a italijánská delegace! Prý vyhrává jim tam muzika, párky se hřejí, vojsko pochoduje a to vše na naši počest. A nyní se dobře drž, poběžím jak ten slavný běžec maratonský,“ vykřikl strýc radostně a jeli, jeli tak rychle, až se Ladíkovi zdálo, že se topoly v aleji podél cesty rozmazaly a anjelé mu na nebesích volají „Haleluja!“.
A vskutku – ve Vídni zatím čekal císařpán i s celou rodinou a dvořany a tureckou a italijánskou delegací, když tu viděl, jak se za městem zvedá prach, jako by jel sám Sobieski! Udýchaný strýc hocha před císařem jen vyklopil a odešel hned do Prátru na pivo, jelikož z té dlouhé cesty naň přišla žízeň, Ladík celý zválený, kolomazí pomazaný na svůj zadek od toho kodrcání modrý se před císařpánem posadil a ten se k němu hned sklonil a otázal se, zatímco všude kolem aparáty fotografické blýskaly a dechovka hrála jak o život jako onehdá v Mexiku:
„Hochu, přicházíš snad za mnou ve věci bedny Abu Seifovy?“
„Ano, vaše veličenstvo!“ vyhrkl hoch.
„Neboj se, záhada ta celá ti bude právě teď objasněna!“ usmál se císařpán, „a to rovnou tvým dědečkem!“
Totiž, celá ta záhada, milé děti, to byl sen, který se mi dnes brzy k ránu zdál a který jsem si u snídaně na okraj Národní politiky zapsal, abych vás jím poveseliti mohl.
A ty se, Ladíku, už netvař jak kakabus!
