Svezi_vitr / 10. února 2009Ondyno přišel dědeček k Ladíkovi třímaje v ruce červený míč. „Zde viz, Ladíku, jaký pěkný míč jsem zakoupil na jarmarku v Prskopsích,“ usmívala se jeho bezzubá dáseň. „Ach, dědečku, je nádherný! A to mi jej dáte?“ ptal se Ladík celý vzrušen. „Inu, dám nedám. Nejdřív bych se tě ovšem optal, zdali myslíš, je-li možné, abych míč tento odhodil na vzdálenost nejméně dvou metrů a on se mi vrátil!“ „To je možné, pokud jej hodíte proti zdi,“ podepřel si bradu v zamyšlení klouček. „Nikoli! O žádnou zeď sebou neudeří a vůbec, o žádnou překážku. Jen jej hodím a on se vrátí, jako poslušný pejsek k páníčkovi,“ říkal dědeček a panenky v jeho očích se potměšile leskly jako metály na kabátci císaře pána. „Nedokážu-li to, je míč tvůj. Podaří-li se mi to však, budeš nucen sobě posvačit dvacet listů z knihy o Kájovi Maříkovi.“ „Platí!“ založil ruce bojovně Ladík, těše se z toho, že tentokrát drží triumphy v rukou on. Avšak kampak na dědečka! Oděl si kabát a vyšel ven – Ladík s ním. Venku zaujal postavení jako sám Janda Suk při svých pověstných hodech. Ale co to? Namísto toho, aby míč hodil před sebe, hodil jej do vzduchu! Tento pak po několika sázích se ve vzduchu zastavil a skutečně poslušně vrátil zpět do dědečkových dlaní. „Na pomoc gravitační síly jsem nepomyslil,“ přiznal Ladík.
