Trisolde / 1. března 2009„Pojď sem, Ladíku,“ zavolal jednou na vnoučka dědeček právě se navrátivší z odpolední procházky, „mám pro tebe velkou novinu.“
„Co jste se dozvěděl, dědečku,“ přiběhl Ladík pln nedočkavosti, „otelila se snad Kudláčkovic stračena, porazil jste konečně četníka Brůnu v tahaném mariáši či už se Majda ze statku zbavila nechtěně počatého děcka?“
„Nic z toho,“ odvětil rozšafně děd, „ale potkal jsem dnes velebného pána před naším kostelíkem a ten mi vypravoval o nedávno z polepšovny propuštěném Perutkovi. Zdá se, že mu úplně odpustil všechna jeho darebáctví a dokonce ho chce o Velikonocích ministrantem jmenovati.“
„Není možná, dědečku,“ rozhorlil se Ladík, „vždyť já o tuto poctu už tak dlouho usiluji, denně se modlím, v katechismu na výbornou prospívám, dodržuji posty, a teď mě má Perutka předstihnouti? Co všechny ty syrečky v nádobkách na svěcenou vodu, jízlivé komentáře při kázání, krysí jed v poháru s hostiemi, vitriol v kropence, to neznamená nic?“ A ubohý hošík propukl v křečovitý pláč.
„Inu, časy se mění, Ladíku, a také odpouštěti je třeba, znáš přece podobenství o ztraceném synu. Pan farář nezbedníkovi, jenž se jistě dal na cestu pokání, úplně odpustil. I slza mu občas skanula po zarudlé tváři a žíla mu na čele nabíhala vzrušením, když mi o tom vyprávěl.“
„No dobrá, dědečku, ale co vám tedy důstojný otec přesně říkal?“ tázal se zklamaně vzlykající Ladík.
„»Doufám« – pravil mi ve svatém pohnutí a hlas se mu chvěl – »že bude Perutka o Velikonocích v kostele držet klapačku.«“
„Ach tak,“ vzdychl vnouček na pokraji nervového záchvatu.
