SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

• sosan / 11. dubna 2009
  Ondyno dědouška schvátila choroba jakási. Starostlivá paní Rožková dala povolati felčara makotřaského a poté, co se choroba nelepšila, nakázala paní Rožková manželovi do koní chutě prásknouti a do samotné matičky stověžaté pro doktora lepšího se vydati. Mezitím ovšem dědoušek usýchal minutu po minutě a Rožkovi se obávali, že se příjezdu doktorova nedočká.
  A ačkoliv starostliví rodičové dělali vše možné, aby děti od dědouška dále drželi a smutného toho pohledu je ušetřili, čiperný Ladík přeci jen škvírku objevil a do dědouškova výminku nepozorovaně se vetřel.
  „Ach, to jsi ty, Ladíku?“ zasípal těžce děd, „dnes se ode mne bohužel žádné hádanky nedočkáš. Těžko je mi, přetěžko, cítím, že si mne zřejmě náš Pán již brzy povolá.“ „Ničehož se nebojte, dědoušku,“ odvětil Ladík, „tatínek již koně zapřáhl a do samotné Prahy pro doktora se vydal.“
  Děd se smutně usmál: „Doktor mi již nepomůže, zaběhni raději pro velebného pána, ať mi posledního pomazání udělí...“
  „Toho bych vám milerád splnil, dědoušku,“ zachmuřil se Ladík, „ale cožpak si již nevzpomínáte, že velebného pána četníci do Prahy po jedné vaší legrácce odvezli a již se nevrátil? Nu, přeci jak jste mi nakázal, abych se našeho obecního četníka optal, zda pan farář do kalhot mladých hochů sahati smí? Nu a od té doby žádný zástupce Boží do Makotřas poslán nebyl.“
  „Ach tak, tedy zemru bez pomazání, nu, snad mi Pán Bůh všechny legrácky odpustí...“ sepjal ruce děd. Ale Ladík se najednou usmál a odvětil: „I nezemřete, dědoušku, já vím, jak vám pomoci, abyste se chutě uzdravil.“ – „Skutečně toho víš? Jestli mi pomůžeš, slibuji, že celý měsíc nebudu tobě ani sourozencům tvým kudrlinek na rozoumku napalovati a tobě za odměnu celou zlatku za tvé umění doktorské dám,“ ožil mírně děd.
  „To je prosté, dědoušku. Poslechnete-li mne, uzdravíte se cobydup. Přesedněte si do zde stojící židle kolečkové a já vás před šenk vyvezu.“ – „Před šenk?“ skočil Ladíkovi do řeči děd, „myslíš snad, že by mne dobré pivo uzdraviti mohlo? Kluku pačesatá, to je dobrý nápad!“ a už se dědoušek do křesla kolečkového belhal. „Ó ne, dědoušku, nikoliv do šenku, ale před šenk,“ usmál se Ladík. „Postavím vás tam, vy budete v křesle seděti a každého kolemjdoucího uctivě zdraviti a zdraviti, až se uzdravíte.“ „Ach tak...“ sedl unaveně na židli děd.