sosan / 21. dubna 2009„Dědoušku, dědoušku, pojeďme na návštěvu k babičce!“ přiběhl ondyno Ladík do sivákova výminku.
„Ale Ladíku, však jsme na hřbitově v neděli byli,“ zachmuřil se děd. Ladík však odvětil: „Ale ne, dědoušku, nikoliv za babičkou, která vaší ženou starostlivou třicet let byla, však vím, že si ji před drahnou dobou náš Pán k sobě povolal, já myslím babičku od maminky, nu, přeci středokluckou babičku Boženku!“
„A to není špatný nápad,“ zamyslil se dědoušek, „dostaneme se na čerstvý vzduch a cestou bychom se mohli i v Muchoprdech za strýcem Matyášem zastaviti... a nebo ne, uvidíme, jak nám čas vyjde,“ dodal rychle dědoušek vida Ladíkovo rychle skryté zděšení. „Tedy pojedeme, ale prosím tě o jedno. Napiš pěkně perem a inkoustem na papír, čeho že sis teď ode mne přál, aby babička Boženka věděla, žes toho chtěl ty a nikoliv já, již deset let mne podezírá z nemravných spádů...“
Ladík chutě odběhl pro násadku, pero a inkoust a hnedle jak dopsal, sedli na vůz, dědoušek do koní práskl a hyjé do Středokluk. A z toho drncání všelikého Ladík usnul spánkem spravedlivých. Ale co to?
„Ladíku, vstávej, již jsme zde!“ Ladík rozlepil oči. Ano, dědoušek s ním třese, ale kde to jsou? Kolkolem všude pole a jen jeden jediný strom, u kterého dědoušek zastavil. „Dědoušku, kde to jsme? Toto přeci nejsou Středokluky? Zapomněl jste snad, kam namířeno máme?“
„I nezapomněl, chlapče nedůvěřivý,“ usmál se děd, „tvé přání splnil jsem do posledního písmenka. Nu, jen mi přečti, cos na papír doma napsal.“ Ladík nechápavě vzal papír a pustil se do čtení. „DĚDOUŠKU, PROSÍM VÁS, POJEĎME NA NÁVŠTĚVU K BABYČCE“, přeslabikoval a nechápavě na dědouška hleděl. „Jak říkám,“ usmál se děd a Ladík si až teď všiml záblesku sivosti v jeho očích, „tvé přání jsem do posledního písmenka splnil. Chtěls jet k babyčce? Jsme zde, toto je nejbližší malý javor babyka v našem okolí.“ „Ach tak,“ hlesl Ladík a umínil si, že hnedlinko po příjezdu si slova vyňatá důkladně zopakuje. A vy toho, milé děti, učiňte chutě také!
