Přebral / 9. května 2009Ondyno si Ladík povzdechl:
„Ach, dědečku, s vámi je takové těžké živobytí... Umíte žertovati jako nikdo jiný, to zajisté, avšak snášeti vaše žertíky na vlastní kůži, toť je někdy věru pěkně trpké!“
Děd smutně zakroutil šedivou hlavou:
„Rozumím tomu snad tak, že bys raději pobýval v přítomnosti někoho, kdo vůbec žertovati neumí?“
Hoch si dodal odvahy a pomalu, nejistě přikývl.
„Inu, pak můžeš hovořit o štěstí, protože právě taková příležitost se ti dnes naskytne! Představ si, co se mně nestalo! Na dožínkách v Buštěhradě mne oslovil tamní ras pan Pruner, a prý že o mně čítal v Malém čtenáři a obdivuje se mi, a zdali bych ho za značný peníz též žertovati nenaučil. Rozmýšlel jsem se, na mou věru, neboť pan Pruner jest povahy nedomyslné, ba dalo by se dokonce říci, že ducha mdlého, a pro žertování a čtveračiny tudíž nemá mnoho předpokladů, ale nakonec jsem se přesvědčiti nechal. Zrovna dnes sem za mnou přišel, abych mu udělil prvou lekci.“
V tu chvíli, jako na zavolanou, vešel do dveří usmolený, zapáchající hromotluk s knírem, kterým by mohli pivovarské komíny čistit.
„Tak, pane Prunere,“ usmál se dědeček, „předveďte tady mému vnukovi nějakou zvláště vypečenou čtveračinku!“
Na ta slova se ras nedočkavě chopil Ladíka a mrštil jím zavřeným oknem ze sednice i s kusy okenice ven na kompost.
„Prunere, Prunere...“ povzdychl si dědeček, „promyšlenost veškerá žádná, o původnosti se rovněž nedá hovořit, snad jen jeden bod bych vám mohl zapsati za umělecký dojem... Čeká nás ještě dlouhá cesta...“
