danielsoft / 1. června 2009„Už je září v kalendáři,“ zpívala malá Lidka. Ano, bylo prvního září a děti spěchaly po prázdninách do školy, napjaté, co je nový školní rok čeká. Ladík byl trochu nesvůj: věděl totiž, že jeho třída dostane tento rok nového třídního učitele. Svěřil se s tímto poznatkem mamince a ta zase dědečkovi.
„Ladíku,“ poznamenal kmet, když vyprovázel děti na cestu za vzděláním, „vy budete mít nového pana učitele, že? Pokud to bude pan Skočdopole, tak ho ode mne pozdravuj. Znám ho předobře: velmi sivý pán, věru.“
Ladík byl nyní ještě více nervózní než předtím. Novému učiteli – byl to skutečně pan Skočdopole – vyřídil dědečkovo pozdravení a byl celý napjatý, jakýmže šprýmem sivý vychovatel své svěřence (a zvláště Ladíka, který byl přirozeným terčem podobných žertíků) vyvede.
Po čtrnácti dnech byl již milý Ladík skoro na srdeční mrtvici. Očekával stále nějaký úskok či sivou fintu a následkem toho se mu horšil prospěch: inu, neustále být ve střehu velmi vyčerpává mladou hlavinku... Toho dne se připotácel k dědečkovi, aby jej konečně nenapínal:
„Dědečku... ať se snažím jak chci, stále pražádné sivosti v projevu páně učitele Skočdopole neshledávám. Již jsem z toho velmi utrápen a učení mi nejde. Prozraďte mi, prosím, co jsem opět přehlédl.“
„Inu vnoučku, vnoučku,“ usmál se starý čtverák, „copak sis nevšiml barvy plnovousu, oděvu i klobouku vašeho nového učitele? Je přec nabíledni, že se vyznačují obzvláště barvou sivou: o žertících tu nebyla věru žádná řeč, pan Skočdopole je spíše nudnější nátury, pokud vím.“
„Ach tak... v původním významu...“ vydechl Ladík. Nedošlo mu, že něco může být sivé, aniž by to přitom bylo sivé.
