Trisolde / 12. září 2009Byla půlnoc a Ladík již dávno tvrdě spal. Celé Makotřasy byly tiché, jen zvuk pravidelných kroků ponocného Houkala se občas ozval z ulice. Najednou však začalo Ladíka cosi tížit. Nemoha popadnouti dechu skrze podivný tlak na své dětské hrudi, chlapec se zazmítal, a klidný spánek byl tentam. Ještě rozespalá a nicnechápající očka spatřila povědomou siluetu korunovanou věnečkem sivých vlasů, to dědoušek seděl na okraji vnukova lůžka, svou těžkou ruku maje položenu na proužkované peřině, jíž byl Ladík přikryt.
„Řekni mi, Ladíku,“ zaševelil dědeček, „máš poluci?“
„Co chcete, dědečku,“ nemohl se probrati Ladík, „co jestli mám?“
„Máš-li poluci jsem se ptal,“ naléhal dále dědoušek.
„Co vás to napadlo, dědečku?“ podivoval se již probuzený Ladík, „já sice ani nevím, co to je, ale slyšel jsem o té věci již několikrát vyprávěti mnohonásobného repetenta Trousila, když mámil z ostatních chlapců krejcary na trabuka. Sice se to prý stává v noci, ale chlapcům již pubertě dorostlým a mně je přece teprve deset let. Proto si myslím, že poluci jistě nemám.“
„Asi tě budu muset zakudlati,“ opáčil stařec, „opět nevíš ničeho. Vždyť před hodinou tvoje kamarádka Lucinka od pohodných na záškrt zemřela. Co tedy myslíš: máš-li či nemáš po Luci?“
„Ach tak,“ roztřásl se Ladík věda, že dnes v noci již neusne.
