danielsoft / 9. října 2009I nastal zase podzim a dědeček s Ladíkem se vypravili na houby. Dědeček si s sebou vzal i rybářské náčiní, protože hodlali poté, co s naplněným košíkem usednou k odpočinku u rybníka, nachytat nějaké ty ryby.
Při sbírání hub dědeček utrousil pár klasických žertíků o liškách, pravých hřibech vlevo a podobně, na což byl Ladík již zvyklý, tak jen stiskl rty a šlapal dál.
Když si sedli u rybníka, dostal dědeček hlad:
„Ladíku, že já hlava dubová zapomněl s sebou vzít proviant od tvojí matinky. No nic – posvačím tedy něco hub. Tyto houbičky s lysou hlavou se dají jísti syrové. Ovšem vedou někdy mysl prapodivnými zákrutami, proto je tobě, neboť jsi ještě ve vývinu, dávati nebudu...“
„Ták, svačinku bychom měli – a nyní si zarybařím,“ usmál se stařík. Nasadil návnadu a dal udici do vody. Po nějaké chvíli čekání, během nichž houbičky již trochu začaly svůj interní koncert provozovati, se na udici chytla menší ryba.
„Okoun,“ usmál se kmet, „víš-li pak, Ladíku, že ač je tato ryba takhle malá, přece jsme jistým způsobem v ní my oba, celý tento les i rybník, beze zbytku obsaženi?“
„Obsaženi, dědečku? V okounovi? Kterak je to možné?“ divil se vnuk.
„Inu, zřejmě ještě, Ladíku, nemáš dostatek vědomostí o metaúrovních reality,“ pronesl stařík další poznámku, po níž Ladík jen kroutil hlavou.
Protože si děd krátce po tomto extempore zdřímnul, jak to odpoledne staří lidé dělají, a po probuzení si svoji poznámku již pravůbec nepamatoval, netušil Ladík – a nikdy se také nedozvěděl – co měl tento podivný rybí žertík vlastně znamenat.
