Přebral / 10. října 2009V přístavu Kantonu je dnes večer tuze rušno. A aby také nebylo! Vždyť je toto starobylé město na Perlové řece jedním z nejvýznamnějších přístavů Orientu, kde se každým dnem sjednávají nejen stovky obchodů s rýží, kořením a drahokamy, ale i dohody neblaze proslulé, jaké zná našinec naštěstí povětšinou pouze z šestákových románů. Co chvíli možno zahlédnouti někde v příšeří pod lampionem dva či více šikmookých synů Východu, kterak s opatrnými, lstivými pohledy v očích rozvíjejí tajné plány starobylých zločinných spolků. Prý je zde za jistou cenu možno koupiti čehokoli – od opia přes pušky až po celé poklady zcizené v uměleckých sbírkách a palácích širého světa.
Zrovna dnes odplouvá ze zastrčeného kouta mezi dvěma doupaty zdejší copaté chudiny, těch nejubožejších z ubohých, džunka, jejíž jméno v překladu zní „Jarní květ mandloně“. Právě zde totiž k odvrácení pozornosti přístavního dozoru postačí jen malý peníz, drobná stříbrná mince, kterýžto výdaj se za jedinou cestu Jarního květu mandloně tisícinásobně zhodnotí.
Dnes veze tato nenápadná kocábka jen jednu utajenou zásilku – velkou dřevěnou bednu, nad níž dozoruje drobný Číňan se svraštělým čelem a dlouhými převislými kníry. Jako exotická krajta prosmýkne se loďka mezi evropskými, japonskými i americkými loďmi a zanedlouho je na širém moři. Zde však je podloudníkům nutno míti se na pozoru – situace politická jest poslední dobou napjata a Žluté moře křižují dobře vyzbrojené lodi s červenomodrobílou britskou vlajkou, nad jejímž panstvím Slunce nezapadá. Jedna prostá džunka byla by zde podezřelou, vzdálila-li by se příliš od břehů a lovišť žlutých rybářů.
Proto je náklad o půlnoci nedaleko pobřeží za tmy přeložen na loď větší, obchodní parník „Fjodor“ plující pod carskou orlicí. Toto setkání je již předem sjednáno, ruský kapitán se však přeci neubrání údivu a zvědavosti, když je mu na palubu přeložen podezřelý náklad. Nyní je zjevno, že z bedny se občas ozývají jakési zvuky a že mlčenlivý Číňan je zřejmě krmičem jakéhosi neznámého zvířete, které přebývá uvnitř. Podivné zásilce jest však nakonec nalezeno místo v nejskrytějším podpalubí a kapitán Fjodoru, jemuž jest dobře zaplaceno a který ví, jak krutě a obmyslně trestají Číňané ty bílé nenechavce, kteří se příliš zajímají o jejich záležitosti, vrátí se na můstek a vydá pokyn k další plavbě.
Od ústí Perlové řeky vydá se Fjodor k jihu podél zeleného pobřeží Indočíny, avšak ač s cestou směrem k rovníku narůstá i teplo a leckdy jest v podpalubí takřka k nevydržení, tichý Číňan se ni na krok nehne od svého nákladu, a to ani dokonce ve chvíli, kdy je loď v Malackém průlivu přepadena několika loďkami po zuby vyzbrojených námořních lupičů, kteří jen se ztrátami jsou odraženi. Jen zdržení v přístavu Talangu, které jest nutné z důvodu oprav a navezení uhlí na loď, jako by Číňana činilo neklidným, snad proto, že na horní paluby lodi občas zavítá i úředník francouzské celní správy. Avšak Francouzi, přes všechny dobré vlastnosti svého národa, nejsou proslulí zrovna pečlivostí, a většinu nákladu lodi tvoří kožešiny ze Sibiře, jejichž přeprava jest povolena, takže obsah tajemné bedny zůstane neodhalen.
Konečným jeho cílem je indická Bombaj, kde budou kožešiny směněny s marnivými bohatými Indy za čaj a koření. Podloudné zboží je ale ještě před přistáním opět přeloženo v tajném přístavišti mezi kořenatými mangrovy, a to na tureckou loď „Mimosa“, jež patří přímo jednomu z bohatých sultánových pobočníků, který je zároveň vysoce postaveným důstojníkem námořnictva, a které je tudíž bezpečnou proti kontrole od tureckých úřadů. Turečtí námořníci jsou již méně bázlivi před čínskými tajemnými zločinnými spolky, přes Číňanovu nelibost hned začnou obcházeti bednu, klepají na ni, zkoumají, kolik do ní vede otvorů nahoře a kolik dole, pokoušejí se dovnitř nahlížeti, a v tu chvíli málem dojde na krutý boj na nože a šavle, když Číňan nechce toho připustiti. Hádka je nakonec ukončena v opatrném smíru, když Orientálec prokáže svou zdatnost s nožem setnutím hned dvou fezů ze hlav cařihradských námořníků.
Nerušena propluje Mimosa Rudým mořem a před Suezským průplavem vztyčí diplomatickou vlajku, aby byla její nedotknutelnost zaručena. Proklouzne tak tudy snadno do Středozemního moře a bez jediné zastávky namíří si to modravými vodami přímo k ústí moře Adriatického, do rušného přístavu Terstu, který leží na rakouském území. Zde jsou Turci bohatě vyplaceni zlatem a Číňan s bednou přepraveni ještě před započetím celní kontroly potají malou italskou rybářskou lodí ku břehu. První zastávka Orientálcova je v krčmě pochybného jména, kde na něj již čekají vystavené falešné doklady, jež ho jmenují pobočníkem japonského konsula. Není to Číňanovi po libosti, neboť mezi Čínou a Nipponem panuje odedávna vzájemná řevnivost, avšak ví, že doklady mocného Japonska jsou za dnešní doby spolehlivějším průkazem, než kdyby pocházely z nesnázemi soužené Číny, a že Evropané, a rakouští úředníci zvláště, jednotlivé pronárody Orientu jen obtížně rozlišují podle pohledu.
Diplomatická zásilka jest i se svým strážcem, který se převlékne do vkusného evropského oděvu, jenž je mu přeci jen trochu velký, naložena na rychlíkový vlak a ten se údolím zelenavé Soče a kolem Bledského jezera, v němž se zrcadlí pyšné štíty Alp, vydá k severu ku Vídni. Avšak Vídeň není jeho konečnou zastávkou, rachotí si to téměř nepřerušeně po Severní dráze Ferdinandově a trati Státní dráhy až do Prahy. Zde je bedna opět vyložena a Číňan nechá se ubytovat v lepším hotelu poblíž Václavského náměstí, kde má jistotu, že nebude rušen. Ještě vyšle poslíčka vyříditi několik nákupů, za což je tento odměněn přiměřeným spropitným, a navečer na krátký čas je bedna otevřena, snad aby byl její obsah zkontrolován po dlouhé cestě.
Druhého dne brzy ráno dá Číňan naložiti opět uzavřenou bednu na vůz, sám usedne k ní a dá se drkotavými pražskými ulicemi vyvézt až k Písecké bráně a dále mezi polnostmi a vesničkami po prašné cestě k severozápadu. Nedaleko za Kněževsí pak spřežení s podivným nákladem a tajemným jeho průvodcem sjede do vykloktaného úvozu a již stojí na kraji vsi.
„Kamžedál?“ otáže se vozka po pražsku.
Číňan vytáhne z kapsy u vesty kus zašlého dopisního papíru a čte: „Makotlasy acht. Ejt. Ozum. Ladislau Loček.“
„Hyjé!“ práskne chlap na kozlíku do koní a projedou mezi staveními, až stanou před bránou statku. Z ní se zakrátko vynoří šedovlasý stařec, v jehož lesklých očích jako by plápolal ohníček bystrosti Konfuciovy, a malý hoch poněkud odulého zjevu.
Číňan seskočí s vozu a dá si pomoci od vozky s bednou. Ta je uložena na trávník a vzápětí otevřena páčidlem.
Z temnoty vystoupí na světlo denní křehká dívka šikmých, mžourajících očí, černých vlasů a žluté kůže, která se zdá dlouhým pobytem ve tmách trochu vybledlá. Jako by některá z drahých pannen prodávaných v drahých hračkářských obchodech ožila a byla oděna do svádivého oděvu orientálního střihu, aby se zalíbila nejen oku děvčat, ale i mužů.
„Slečna menovat Li,“ ukloní se Číňan, „to dělá pět tisíc osmset třicet lakouská koruna!“
„Dědečku?“ otočí se hoch znepokojeně.
Stařec se potměšile usměje:
„Neříkals-li mi snad před časem, abych ti v Praze na tvůj účet zakoupil mandarinku?“
