danielsoft / 5. ledna 2010Ladík byl toho sychravého podzimního dne zasmušilý, až melancholický.
„Copak se ti stalo, kloučku?“ zeptal se jej dědeček.
„Dědečku, že vy se ptáte... vždyť vy mě vždycky těmi svými slovutnými žertíky tak dokonale doběhnete, že pak i samu chuť do života ztratím...“
„Vnoučku,“ zasmál se kmet, „snad není tomu tak, že bych já samojediný na světě měl monopol k tomu hříčky a žertíky vymýšlet a vy ostatní je pouze poslouchati museli: pročpak nezkusíš ty sám nějaký vtípek vymysleti a mě tím napáliti?“
Do Ladíka jako by se v tu ránu vlil nový život: v očích se mu objevila světýlka a začal usilovně přemýšlet, mudrovat a hloubat. Konečně se usmál a vítězoslavně pravil:
„Víte-li pak, dědečku, kterak může na hrací kostce sedmička padnouti?“
„Vím, vnoučku,“ odvětil starý pán s jistotou v hlase.
Ladík zakolísal: „No – zřejmě byla hádanka příliš jednoduchá, že vás ihned napadlo, že šlo o kostku desetistěnnou, kterou hráči Doupěte dračího používají, když živůtky sobě a nestvůrám ukracují... zkusím něco jiného.“
Ladík nějakou dobu opět usilovně dumal.
„Víte-li pak, dědečku, za jakých okolností smí velebný pan farář zhřešiti?“
„Vím, vnoučku,“ usmál se stařík, jako by pro něj tato nová hádanka starou, prošlapanou botou byla.
„No...“ začal opatrně Ladík, „...bylo zde možné opravdu tak lehce vyvoditi, že těmi »jakými« okolnostmi myslím okolnosti »žádné«? Bylo – nebo je tomu snad jinak? Leží snad jádro problému...“
„Jádro problému,“ podotknul stařík, „leží v tom, že se ptáš, aniž bys dal pozor na slova. Zeptal ses »víte-li PAK, dědečku« – a to dá rozum, že PAK, tedy poté, co mi je poenta hádanky vysvětlena – PAK tedy odpověď věru věděti musím, pročež mi nezbývá než kladně na otázku onu odpověděti.“
„Ach tak...“ hlesl vnouček. Vymýšlení svých žertíků raději odloží na dobu, až si bude více jistý sebou samým.
