Pan_Azathoth / 5. ledna 2010To bylo slávy na Rožkovic statku! Malá Lidka, čtverákova vnučka, dostala k narozenínám opravdové dlouhé bílé šaty, jaké spanilé princezny v pohádkových zámcích oblékají. Dlouho už umlouvala maminku, že by si takové šatičky přála, prosila, plakala, poslušnost slibovala až konečně se nechali maminka i tatínek umluviti. Toť se ví, že nenechávali ušít Lidce šaty celé nové, kde by kdy u Rožků někdo tak hříšně plýtval penězi! „Však stejně z nich brzy vyroste a při hrách na princeznu hned je urousá a potrhá,“ smála se paní Rožková. Šatky proto ušila sama z všelijakých zbytků látek, ba i vlečku jí udělala ze staré záclonky. Bylyť to tedy šaty úsporně pořízené, podomácku spravené, avšak přesto vzhledné a slušivé. Lidce se převelice líbily, hned si je zkoušela, radostně světnicí tancovala a co chvilku se natáčela před zrcadlem, které tatínek Rožek sundal se stěny a opřel o lenoch židle, aby se v něm malá Lidka dobře viděla. Jak se tak v zrcadle shlížela, postěžovala si pojednou: „Maminko, dole jsou šatečky správně, však tady nahoře mi je obleček moc dlouhý!“ Maminka zkušeným okem shlédla Lidčinu postavu a musila dcerce dáti za pravdu: „Inu, doopravdy, bude to chtít nahoře trochu pokrátit, však to ještě dnes napravíme, neboj se. Teď se ale také běž ukázat dědečkovi, který sedí před domem na zápraží, aby též viděl tvůj narozeninový dárek!“ Lidka radostně odběhla ze světnice, předvést své šatečky sivému dědouškovi.
Však neuběhla snad ani minuta, když z venku se ozval bolestný úpěnlivý výkřik Lidčin, následovaný sípavým štkaním a dusivým chrkotem. Tatínek i maminka Rožkovi tuze se zalekli a v zděšení vyběhli ze světnice na zápraží. Tu spatřili děsivou scenérii, jíž vévodil shrbený dědeček, držící veliký řeznický nůž, zbrocený krví malé Lidky, která v tratolišti, v bílých šatečkách krvavou skvrnou prosáklých, zmítala se v posledních záchvěvech smrtelné agonie. Maminka propukla při tom pohledu v hysterický záchvat a za hlubokého pláče ssula se v náručí manželovo. Ten, zachovav si v té přetěžké chvíli přeci jen zbytky rozumu, zoufalým hlasem na dědečka křičel: „Pro Krista Pána! Dědečku! Proč jste to udělal?!“
Dědeček usmál se trochu, krve z nože kapesníkem utíraje, a s bezelstným výrazem, za nímž jen dlouholetí jeho známí rozpoznali by spokojený úsměv sivého šprýmaře, odpověděl: „Inu, přišla za mnou Lidka, šatky co dostala mi ukázala, a pak povídala, že ještě dnes chce zkrátit svůj živůtek, tak jsem si řekl, že to můžu udělat hned. Nůž jsem měl zrovínka při ruce...“
