Přebral / 7. ledna 2010„Vidíš, vidíš, Ladíku, jak ten čas rychle letí!“ usmál se dědeček:
„Před malou chvílí sis ještě co batole na horníka v uhláku hrával a já tebe škádlíval hříčkami o tom, že zlato může býti černé – nu a najednou je z tebe veliký hoch a nastupuješ tady ve městě do učení! To nám ten čas letí, věru, peláší!“
„Mně se spíše zdá, že se pomalu šine,“ posteskl si Ladík, který v jeho stopách táhl po vrzavých schodech do třetího patra činžovního městského domu tři těžké kufry:
„Vždyť jaká je to sem dálka od nás z Makotřas, to se mi bude těžko dojížděti! A od mé školy je tento dům také velice vzdálen, přes celé město budu muset ráno choditi!“
„Nestěžuj si, nestěžuj,“ vydechl dědoušek, „však už jsme skorem nahoře. Sám jsi přeci privát a soukromí na otci žádal a nebýt mé přímluvy a výpomoci, musel bys na internát!“
Místnůstka vedle schodů, kterou domovník, dědečkův přítel, Ladíkově rodině za jistý peníz propůjčil, byla věru jen místnůstkou. Když do ní vkročili, zdálo se jim, že jen proto se dovnitř vešli, že byl ten pokojík pečlivě vyklizen. Pouze kovová postel stála v rohu a pod oknem otevřeným do dvora nacházel se malý stolek s židlí – ta akorát pro chudého studenta, snad jen básník či souchotinář mohl by tu ještě bydleti.
„Není to tu největší,“ rozhlédl se dědeček s úsměvem, „ale ty jsi taky nikdy nebyl zrovna čahoun a vše potřebné s sebou jistě z domova vezeš, tvoje maminka balila ti kufry přepečlivě. Snad i slzičku přitom uronila. Doufám, že se ti zde bude líbit.“
„Mno...“ podrbal se Ladík na bradě, až jako by hledal, zdali už mu vousy neraší.
„Jaképak mno! Tohle je nejlepší byt za ty peníze. Které tvůj otec musel navíc na rok předem složiti, aby bylo jisto, že máme seriosní zájem. Víš, že nejsme zrovna nejbohatší.“
Ladík kývl hlavou takřka na dospělý způsob:
„Vím, dědečku. A myslím, že toho snesu, garsonka je to sice malá, ale soukromí je hlavní. Však víš, jak neklidný mívám spánek. Na internátě bych s ostatními hochy sotva mohl přebývati – jistě toho do dlouho noci mnoho nahlučí!“
„Nu, tak to jsem rád, že se ti tu líbí. Nastav mi tvář, ať tě mohu na rozloučenou pocelovati,“ usmál se znovu děd a jeho pichlavý knír se dobrácky zavlnil.
Hoch přimhouřil oči a doufal, že bude míti takové protivné loučení brzy za sebou, avšak tu do jejich loučení vstoupily divoce znějící hlasy:
„ANDROVERDÁÁÁ DRUKOS NÁNE, MAM PIRANI ŠUKAR NÁÁÁÁNÉÉ! JOJ! PHABAJ, PREČINAVA, HOP, HOP, HOP!“
Hoch vymkl se starci a vrhl se k oknu – a údivem vyjekl! Na dvoře srotil se zástup černých cigánů, kteří snad v protějším činžáku přebývali, i jejich příbuzných, kteří jistě právě z daleké země uherské v barevných vozech přijeli a za klepadlem na koberce na loučce směřující k plynojemu se utábořili.
„Je to družný a veselý lid,“ zaslechl za sebou dědův hlas, „někteří již jsou usedlí, ale jiní hojně kočují, a vždy, když se sejdou, je z toho mnoho veselí. Tvůj pan domácí jest z půlky také cigán – prý byl kočovným drotárem a takto ke značnému jmění přišel – a dobře jim přeje a dovoluje zde přebývati.“
„JEPAŠ TUGÉ, JEPAŠ MANGÉ, HOP HOP HOP! Hej, rezavú kotvu do chrbáta a sto kokotov v riti, bratia, zpievajme!“ zavelel v ten ráz jeden z cigánů, ženy jejich zamávaly barevnými šátky a za luzné hry houslí dal se celý ten úkaz ethnický v pohyb a halekání.
„Dědečku!“ usmrkl Ladík:
„Jak mám v tomto spáti? Říkal jsem přeci, že potřebuji soukromí!“
„Nevím, nač si stěžuješ – dostals, cos chtěl – okna tvá sou k romům!“ zahartusil dědeček, poceloval zkoprnělého hocha a popadnuv špacírku, vydal se zpět na vlak.
