Přebral / 15. července 2010Celé Makotřasy už spaly, jen u Rožků se ještě svítilo. V kuchyni se totiž toho večera u petrolejové lampy sešly všechny děti, aby si vyslechly dědečkovy napínavé a pozoruhodné povídky ze života. Činily tak tuze rády, neboť děd byl namnoze dobrým vypravěčem a ani příliš nedbal na pokročilost hodiny a nenaháněl je ku spánku, pokud se jim ještě spáti nechtělo. Rodiče byli navíc toho dne na návštěvě u tety Jarmily ve východních Čechách a ve škole již před dvěma týdny vyhlásili začátek prázdnin, takže i ranní vstávání se stalo nepovinným a bylo možno ponocovat a naslouchat příběhům ze starých časů.
Toho dne vzpomínal dědeček zejména na válku s Prajzem:
„Inu, byly to kruté časy, tam u Králového Hradce! Dělové koule hvízdaly nám nad hlavami, hlavy trhaly s krků, ba mnohý z mých přátel byl takovou koulí zcela proděravěn a střeva jeho na keřích namotána! Koně šíleli a vzpínali se, zcela pominutí z toho rachotu z pušek! Mrtvým bláto vstupovalo do ran a ty zahnívaly, avšak často, ještě než zemříti stihli, již byli chtivými Prajzy dokonce i o boty obráni. Byli jistě mezi nimi tací, kteří chovali se rytířsky, avšak většina vojska prajzského byla tuze nelítostná! Avšak my, Rakušané, jsme věděli, že se musíme bránit, že musíme bojovat za císaře a naši vlast, aby se Prajz znovu nedostal do Prahy jako sto let předtím! Ne, matička království českého padnouti nesměla! A tak jsme dále stříleli do Prajzů jak ten kanonýr Jabůrek z té písničky, až z nich kosti a cáry kůže lítaly! A byť třeba bitva nedopadla nejlépe, Prajz byl z ní tak znaven, že na Prahu již netáhl! Krvavé časy to byly, tuze krvavé! Avšak věru, kdyby Prajz znovu na Prahu se vydal, sám budu první, kdo si vezme pušku a půjde naši zemi bránit!“
Není divu, že děti později odcházely do svých světniček celé rozkurážené a ještě po půlnoci besedovaly spolu, jaká že je to ta válka věc ukrutná, ale jak dává též vyniknouti lidskému hrdinství a odvaze. I Ladík se dlouho na lůžku převaloval a představoval si, že je samotným generálem Benedekem, a dobývá si vzdor všem pomlouvačům věčné slávy na bitevním poli ve válce proti ukrutnému pruskému nepříteli.
Usnul až kolem jedné hodiny ranní a není tedy divu, že byl v půl čtvrté dosti překvapen, když se rozrazily dveře do jeho pokojíka a v nich stál děd, rozhodně rozkročený a rozčepýřený jako nějaký starozákonní prorok:
„Ladíku, vstávej a sbal si nejnutnější! Musíme rychle zapřáhnout, nabít pušky a vyrazit na cestu! Doslechl jsem se, že v Praze jsou Prajzové...!“
„Hned, dědoušku, hned!“ vypotácel se Ladík z lože a již se ještě v nočním úboru ometal u koní, aby vypravil vůz Praze ku pomoci. Kdo ví, třeba se bude s Prajzem na mostě Karlově bojovati, jako se dělo za války se Švejdou, nebo dokonce dojde na stavění barikád a pění národních písní jako v onom roce památném osmnáctistém čtyřicátém osmém!
Mnohý kaprál byl by jistě potěšen tím, jak svižně mu příprava vozu a vůbec vstávání šly od ruky. Do dvaceti minut byl vůz připraven, koně zapřaženi a byť Ladík stále ještě mžoural, již odhodlaně třímal pušku a byl připraven hájit svobodu lidu domu rakouského proti podlým útočníkům.
„Pospěš, Ladíku, naskoč na vůz, obzor už se rdí, Slunce zanedlouho vyjde! Abychom do Prahy pozdě nedojeli!“ křikl děd a prásknul do koní. A věru, hnali se ku Praze tak rychle, jako snad ještě nikdy jindy, za mnohého natřásání a otloukání – hoch měl co dělat, aby z vozu na prašnou silnici nevypadl.
Do města vjeli v místech bývalé strahovské brány, jež byla před dobou nedávnou neprozřetelně stržena, aby se město rozrůstati mohlo. Stála tu dnes kasárna, avšak ani v jediném okně se nesvítilo, snad už byli všichni vojáci v boji či – nedej Bože – pobiti! Neb nikdo se jim do cesty nepostavil, vyvodil z toho Ladík také bystře, že Prajz asi přitáhl od severovýchodu a bude opevněn na Vítkově či Vyšehradě, zatímco hrdinná vojska rakouská se svou artilérií dojista obsadí vrch Petřín.
A skutečně – právě na Petřín zamířili a hnali se velkým chvatem, ba dokonce prorazili si cestu úzkou pěšinou napříč sadem až k vyhlídkové věži, kde jej děd zastavil mezi kočáry patřícími Strahovskému klášteru:
„Pospěš, Ladíku, rychle seskoč z vozu, jdeme takřka pozdě! A vezmi pušky!“
Křepce pak rozběhli se s kopce, až dospěli na okraj jedné ze zahrad, odkud bylo možné pohlížeti na panoráma královského města Prahy, čerstvě teď zjasněné vycházejícím sluncem.
Všude však panoval až podezřelý klid:
„Zvláštní. Nevidím nikde ty Prajzy, dědečku!“ zarazil se Ladík.
„Jak, nevidíš?“ pozvedl obočí děd:
„Podívej, kolik jich tu je po střechách! A jaká to krásná scenerie, když se po nich takto ranní slunce rozlévá! Přijeli jsme právě včas, abychom spatřili tento div! Hleď, hochu, taková vzácnost!“
„Říkal jste, dědečku, že v Praze jsou Prajzové...“ počal Ladík a pozdvihl významně pušku.
„Ach tak! Ladíku, i ty malý hrdino! Prajzové střechy jsem chtěl říci,“ popadal se děd, „ale tys byl tak hrrr, žes mne ani dohovořiti nenechal!“
V chlapci pohnul se vzdor:
„Spisovně říká se prejzy, nikoli prajzy! A na co s sebou tedy ty pušky?!“
„Říká se, jak komu zobák narost,“ ušklíbl se děd, „nářečí jsou nakonec zdrojem bohatosti každého jazyka a národa! A pušky máme samozřejmě s sebou proto, že moji přátelé ze Sokola pořádají dnes dole na Střeleckém ostrově slavnost střelby ku ptáku. Každý rok na ni takto jezdím a dorazím-li včas, jdu přes Petřín a kochám se ještě tím, jak ranní úsvit ozdobí svými křehkými papršleky červené – prajzové – střechy staroslavné Malé Strany, jest na to ten nejhezčí pohled právě odtud z Petřína, a věru málokomu jsem tuto úchvatnou vyhlídku v tento vzácný ranní čas ukázal. Jen babičce před lety a nyní tobě, ty duše nešťastně nepoetická, nevděčná! Zři, už vidíš zlatou matičku Prahu?!“
