DadB / 24. prosince 2010Milovaly děti ten vánoční čas, kdy celé stavení naplněno bylo vůněmi sladkého cukroví, smoly z větviček stromečku ozdobeného, purpury na plotně i řízků z ryby usmažených. A stejně jako zimy loňské a předloňské, i dnes se linula domem celým vůně ještě jedna, vůně tak sladká a lahodná, že žádné z dítek, ba ani dospělých, nebylo schopno jí odolati. Prodavač makotřaského koloniálu opět se vyznamenal, když podařilo se mu zajistiti zásilku ovoce tropického, aby každý mohl lahodných pomerančů, banánů, ananasu, ale i plodů ještě exotičtějších, okusiti. Nakupovati chodila celá ves, někteří dokonce tajně, aby se o plody, ne jistě z nejlevnějších, nemuseli s ostatními děliti. I dědeček patřil k těm, kdo tajně za nemalý peníz nakoupil a košík voňavý pod postelí svou, ještě pro jistotu novinami překrytý, uschoval.
Za okny do tmy sype se prosincový sníh, polévka lahodná i kapr sněden, dárky rozbaleny, ale ta vůně, ta vůně… Maminka obřadně pomeranč na dílky rozdělila, banán na kolečka pokrájela a každého spravedlivě tou božskou manou podělila. I snědl dědeček porci svou v polknutí jediném, věda, že již za chvíli krátkou, v pokojíku jeho, ještě mnoho lahodných soust jej očekává. „Půjdu už na kutě,“ pravil jen chvíli krátkou po té, co mamince poděkoval a talířek prázdný vrátil. A pomalým krokem začal se do světničky své ubírati. Nenápadně však ještě stačil okem na Ladíka mrknouti, který, dojídaje právě porci svou, neb velmi pomalu si ji vychutnával, stejně nenápadným mrknutím signál opětoval. Netušil nikdo z ostatních, že Ladík již předevčírem dědečkovu hamižnost prohlédl, slíbil však, že nic neřekne. Teď ale i několikrát denně chodil si ke starci sladký desátek, jako odměnu za své mlčení, vybírati. A mrknutí to značí, že odměna je nachystána.
Sotva párkrát zhouplo se kyvadlo hodin od okamžiku, kdy dědeček ze svého křesílka se zvedl a dobré noci popřál, když v tom ozval se stavením žalostný výkřik starcův, výkřik tak mocný a děsivý zároveň, že by snad i mrtvého probudil. Seběhla se ihned celá rodina k dědově světničce, kde starce nalezli o dveře opřeného, neschopného slova promluviti. Avšak pohled, který se jim naskytl na dědečkův stůl, vryl se jim do paměti až do konce jejich dní. Na stole tom ležela mladá dívka a krev ještě vlažná z ní odkapávala přímo do košíku s ovocem, nikoli již pod postelí ukrytého, ale rovnou vedle stolu postaveného. Dívka, jejíž pomalu tuhnoucí tělo bylo zcela z kůže svlečené.
„Co, co, co to má znamenati?“ vykoktal stařec po dlouhé chvíli hrobového ticha rušeného jen vzlykáním nejmladších.
„Ale dědečku,“ ozval se Ladík téměř vyčítavě, „sám jste mě přece před večeří žádal, řka, že již prsty nemáte tak šikovné, abych Vám mandarinku oloupal.“
