danielsoft / 1. ledna 2011„Dědečku, my jdeme zítra na výlet s maminkou!“ chlubily se Rožkovic děti. Byl zimní čas, tak nějak začátek ledna, a dědeček odpočíval na svém křesle.
„Inu ano,“ usmál se – a děti dále pokračovaly: „Budeme si tedy moci alespoň den oddychnout od vašich vtipů a napalování kudrlinek...“
„A přece vás maminka ošálí,“ konstatoval kmet.
Děti potom byly celý den jako na trní: maminka? Vždyť prozatím svůj talent na vytváření sivých žertíků pranijak neprojevila... Že by tato schopnost ležela skryta, aby se záludně projevila v ten nejvíce citlivý moment?
Druhý den došlo k času onoho výletu. Ladík, Lidka i ostatní si navlékali kabáty a čepice, aby mohli v mrazu lednového počasí obstáti – když tu se objevila maminka, prohlédla si je bystrým zrakem a praví: „Děti, tady máte každý šálu: bez ní byste se v tomto mrazu nachladiti mohly – uvažte si ji kolem krku.“
„No neříkal jsem to?“ ozval se náhle ze seknice dědečkův hlas.
Děti byly chvíli zmatené – a potom se jim to začalo v hlavě propojovat – „Ach – takhle ošálit,“ vydechly do chladného lednového vzduchu.
