Pan_Azathoth / 12. ledna 2011Zaslechl jednou Rožkovic dědeček, kterak jeho vnouček Ladík vypráví malé sestřičce Lidce o nebeských tělesech, o nichž učili se ve škole v planetozpytu. Zvláště pak o planetě, jež nazývá se Uranus se zanícením hovořil, neboť pan učitel o ní povídal, že jest nejvzdálenějším to tělesem naší soustavy, které možno za příznivých okolností prostým okem spatřit. Tu vmísil se dědeček do hovoru dětí otázkou:
„Zdalipak jsi, Ladíku, natolik pilným žákem, abys chtěl své obzory vědomostní ještě rozšířiti a Uranus zblízka na vlastní oči prozkoumati?“
„I to víte, že bych to chtěl, dědečku,“ přikyvoval Ladík, „ale dobře vím, že přístroje astronomické jsou velice drahé a jen těžko by si tatíček či matinka mohli dovoliti mi je opatřit.“
„Nu, pakliže opravdu chceš, zavři očka, Ladíku, a neotvírej je, než tobě řeknu!“
Ladík byl překvapen, leč starce přeci jen uposlechl.
„Třeba mne dědeček vskutku překvapí a až oči otevřu, bude tu přede mnou stát doopravdický hvězdářský dalekohled!,“ říkal si v duchu.
„Už!“ zvolal děd, a Ladík, pln očekávání, dychtivě oči otevřel. Ale co to? Místo na hvězdářský dalekohled hleděl z veliké blízkosti do dědečkova stařeckého, nepěkně zanedbaného otvoru řitního, který na něj sivý čtverák se staženými gaťmi hulvátsky vystrkoval.
„Jen dobře si ho prozkoumej,“ smál se dědeček. „Jsi-li opravdu tak pilný žák, jistě moc dobře víš, co präfix ur- i substantiv Anus v jazyku německém znamenají!“
