Přebral / 19. dubna 2011(Dokončení z minulého čísla.)
A už je tu slavný onen den, kdy víc jak polovina občanů makotřaských vyprovází Ladíka až do Kladna na nádraží:
„Nedělej nám tam ostudu, hochu!“
„Ať ti daj tu medajli!“
„Nemůžeme se dočkati, až přijedeš stejným vozem, jako jezdí císařpán!“
A Ladík vyklání se z okna zrychleného vlaku linky Kladno Vejhybka – Praha – Třebová – Olomouc – Ostrava – Slezská Orlová a mává. Jen dědečka mezi všemi nevidět, nechal se slyšeti, že nepotřebuje toho tajtrlíka vyprovázet, a že stejně Ladík v soutěži neuspěje a domů se horko-těžko vrátí, a děd mu pak strouhati mrkvičku bude, a vůbec, a tak a podobně, a aby mu pokoj dali.
Vlak si to uhání malebnou zemí českou i úrodnou zemí moravskou. Ladík nechce nechávati nic náhodě a proto bedlivě studuje životopisy slavných žertéřů a humoristů, aby byl na vše, čím jej organisátoři soutěže překvapí, dobře připraven. Jen občas ukousne si trochu koláčů draze koupených, neboť v nich je cukr, a ten prý myšlení prospívá.
A již vlak projíždí dalekou zemí slezskou, jen s několika přestupy dostává se Ladík šťastně až do Orlové.
Na nádraží vyskočí z vozu a zabouchne dvířka.
Lokomotiva zahouká a šine se dál.
Na kraji celém leží mour a obloha jako by byla z jednolité olověné šedi slita. Po obzoře, kam dohlédneš, tyčí se komíny a těžní věže, z dáli plane rudá zář oceláren. Nádraží zalidněno jest pouze dělníky tváří propadlých a očí vyhaslých, kteří ztěžka nabírají na rezavé lopaty celé hory uhlí, jež nikdy nebude hřáti zrovna jejich nuzné domky. Z krčmy nedaleké ozývá se dětský pláč, mužské hromování a křik padlých ženštin. Několik umouněných výrostků u nákladové rampy postávajících měří si hocha v bělostném nedělním obleku a s taškou s kapesným a koláči křivými dosti pohledy. Zde žádný uvítací výbor nečeká. Až když výrostci zvolna dají se do pohybu směrem k němu, osmělí se Ladík a zeptá se nejbližšího z dělníků:
„Dobrý den, pane, prosím vás, nevíte, kde je tu villa Bettina?“
„Jaka vila, cype pazgřiveny?“ zamračí se dělník a ukáže na nedalekou těžní věž:
„Tu žadna vila neni, jen zde tato šachta Bettina, však vidiš! Patři tomu křivemu židaku baronu Rothschildu!“
„Baronu Rothschildu?“ otře si opocené čelo Ladík:
„Tak přeci jsem tu možná správně! Baron Rothschild vychází dobře se Stavovským spolkem žertéřů vtipálků a enšpíglů, na jeho majetku koná se veselý turnaj ve čtveračinkách, jehož se účastním!“
„Z nas si prdel dělat nebudeš, ty vymydleny podělany maly astrachane! Tady nemaš co dělat, vypadni ocud, sic tě vemu lopatou!“ osopí se dělník na Ladíka.
S brekem klopýtá hoch přes koleje, když tu si všimne, že výrostci už jsou skoro u něj. Zašátrá v kapse, zdali by nenašel alespoň prak, kterým by se brániti mohl, ale nahmatá jenom obálku se známkami. Rozrušeně ji vytáhne na světlo Boží, nebude-li na ní alespoň třeba adresa odesilatele. Ale nic tam není. Zrak jeho stočí se na poštovní razítka...
Doma v Makotřasech sedí děd v houpacím křesle, pokuřuje, na klíně leží mu otevřený Vilímkův Jízdní řád, ve kterém si prstem ukazuje. V druhé ruce drží starožitné cibule na řetízku. Pološeptem pro sebe si odpočítává:
„10... 9... 8... 7... 6... 5... 4... 3... 2... 1... Ach tak!“
A zhoupne se v tu chvíli zlehka dozadu a spokojeně vyfoukne směrem ku stropu kroužek dýmu.
