Přebral / 22. května 2011Dědeček, hrobník, pan učitel a pan pojišťovací aktuár Vimr, v tuto chvíli tvořící obvyklou páteční stolní karbanickou společnost, seděli u svého navyklého stolu v rohu sálu restaurace u Kalendů a mastili lízaný mariáš.
„Hej hola, sousedé rozmilí! Smím si k vám přisednouti?“ zaznělo náhle za páně učitelovými zády a před zraky starousedlíků se z tabákového dýmu onu místnost zahalujícího vynořila postava páně Michálka, obchodníka rybami, do obce nedávno přibyvšího.
„Nu, tady, jaksi... není místo. Rezervováno tu máme, rezervováno,“ otřásl se po zásahu tímto přívalem bodrosti pan Vimr, jenž byl povahy neurotické.
„Ale nepovídejte, sousede, já si tady přistavím židličku, žádného místa vám nezaberu!“ poplácal ho majitel rybárny po rameni a už byl mezi nimi:
„Poslyšte,“ započal hned další nit hovoru, „vy jste ten slavný děd Rožek, co si tak často tropí šprýmy z toho vnuka Ladíka? Mnoho jsem o vás slyšel! Člověk nemůže ani projít po návsi, aby o vás něco nezaslechl!“
„To jsem já,“ přikývl děd, „a vy budete jistě ten proslulý člověk přes ty ryby, že? Člověk se nemůže projít za slunného dne po návsi, aby si nevšiml, že jste k nám přibyl.“
„No vidíte! Takže se vlastně už známe!“ zaradoval se obchodník:
„Víte, sousede, ale jednu výhradu, takovou malinkou, bych k vám přeci jenom měl. Co jsem slyšel, tak si děláte legraci hlavně ze svých vnoučat. A já si říkám, máte-li to zapotřebí, takový šprýmař, vždyť dítě vyvede z míry snadno téměř každý. Jestli vy tak trochu, sousede, nevyužíváte toho, že ta malá hovádka jsou ještě ducha nezralého, a všechno vám takříkajíc zbaští! A jestli to není vůči těm dětem trochu nevýchovné, stále srážet jejich nevelké sebevědomí takovými žerty!“
Dědeček si pána pečlivě změřil očima:
„To si nemyslím. Pečlivě vymýšlím jen žertíky, které jsou přiměřené jejich věku.“
„Pfpfpfff!“ udělal rybárník na prstech mlýnek a ušklíbl se:
„Jen jestli to není tím, že pořádný žertík pro dospělého zkrátka vymyslet nedovedete!“
Celý sál restaurační, do té doby žijící halasným ruchem, jako by náhle ztichl, že i párátko slyšel bys na zem dopadnouti.
„Myslím, že bude lepší, když odejdete,“ zasyčel hrobník.
„Ano, hned teď!“ složil karty pan učitel.
„Prosím,“ dodal pan aktuár Vimr.
Pan Michálek vracel se domů mírně rozladěn. I přes jeho povznesenou náladu proniklo několik šípů pochybností, zdali se tentokráte dobře uvedl a zda někoho neurazil. Bylo by špatné, kdyby s místními nevyšel a musel se opět odstěhovati, i když byl na život kočovný vcelku navyklý. Z nějakého důvodu se mu ani v jeho předchozích působištích příliš nedařilo, ale byl příliš optimistickým, než aby si, řečeno s národním feuilletonistou Nerudou, nakouřil pěnovku. Nakonec, snad nebude tak zle.
Rád by s někým ještě prohodil pár slov na uklidněnou, ale ulice byly jako vymetené, dokonce ani jeden pes nezaštěkal.
Ba dokonce všechny domy po cestě měly zabouchnuté okenice, takže ani ždibek světla nepronikl na ulici. Proto si až u vrat svého krámu všiml, že v přístěnku postává povědomá shrbená postava. Její řídké vlasy se ve slabém měsíčním světle stříbrně leskly:
„Dobrý večer, sousede, arci, nedal mi náš rozhovor spáti, měl byste tedy zájem o žertík pro dospělé?“
„Nu, tak se předveďte,“ zasmál se obchodník od srdce.
Ráno přišli pan učitel a pan aktuár Vimr k rybárně. Hrobník už tam byl.
„To bude asi úhoř, že?“ nervosně se podrbal pan aktuár na bradě.
„Úhoř. Ano, úhoř,“ odvětil učitel.
„Jeden by, jaksi, neřekl, že se ta ryba vyznačuje takovou pevností,“ zavrtěl hlavou pan Vimr.
„Myslíte, že toho proutěného muže sestavil v noci, nebo ho měl někde přichystaného?“ otázal se pan učitel.
„Nevím,“ pozdvihl smutně obočí pan aktuár, „ale čeká mne spousta práce, z našeho ústavu asi pošlou inspekci.“
„A co jim řeknete?“
„No, no... vysvětlení z roku 1866 asi již nemohu použíti, neb zde není Prusů... nejspíše šlo o vznícení plynu z nedalekých kladenských slojí... Je to možné?“
Pan učitel přikývl:
„Samozřejmě. Samozřejmě. Ve zdejších geologických podmínkách je to vysoce pravděpodobné.“
A dál už mlčeli.
Byla to škoda, protože letošní žertík pro dospělé se opravdu povedl, ale jsou věci, o kterých se v Makotřasech zkrátka nemluví.
