danielsoft / 15. listopadu 2012Jako obvykle ve večerní hodinu bylo z dědova vejminku slyšet nějaké zvuky na způsob rajtování. Ladík obrátil oči v sloup: už zase. Zase se kvůli dědově vášni nevyspí. „A jak to jen dělá?“ prošlo vnoučkovi hlavou „dědek takový starý, nevzhledný...“
Dívčina, ztepilá a nádherná, vyšla z dědovy světnice: „Lhal jsi mi! Lhal! Ani nedovedu uvěřit, že já šla s takovým starým...“
„Inu ne, děvenko,“ usmál se sivý stařec, „nelhal. Projdi si ve své rozkošné hlavince všechny mé řeči, jednu po druhé.“
Mladá žena se zamračila a chvíli přemýšlela. Inu... inu...
„Vše, co jsem řekl, byla jistým způsobem pravda: sama to musíš uznat. Jenom sis prostě měla dávat větší pozor na slova,“ usmál se vilný sivec.
Z dívčiných smyslných rtů vyklouzl pouze povzdech, pro lidi pohybující se v okolí sivého čtveráka typický: „Ach tak.“
Co ovšem kmet mladé slečně napovídal, zůstane mezi nimi dvěma.
