Well / 10. července 2014Letní prázdninové pobyty a jejich vyčerpávající túry potkaly Rožkovic děti. Dědeček vymyslel relativně obtížnou trasu, ale zároveň vzbudil jistá očekávání:
„Ladík půjde v čele, protože je z vás nejvíce při síle. Zastavíme až u zříceniny!“ zavelel kmet.
Děti tedy pochodovaly se značnou zvědavostí a energií. Již se nemohly dočkat prohlídky historického stavení. Ale na všechny upřesňující dotazy odpovídal děd pouze pokrčením ramen. Že se to vyjeví v pravý čas.
Po pěti hodinách vysilujícího marše už byli všichni vyjma dědečka schváceni a unaveni, zastaviti však nebylo lze – cíl byl stále v nedohlednu.
„Dědečku, na žádnou zříceninu jsme zatím nenarazili. Je to k ní ještě daleko?“ ozval se Ladík, který pod žhnoucím sluncem sotva pletl nohama.
„Jakoupak zříceninu, Ladíku? Že ty jsi mě špatně poslouchal,“ přimhouřil oči kmet a přihnul si z placatky, aniž by zmírnil tempo.
„Jdeme na výstavu poštovních cenin v Golčově Jeníkově. Obzvlášť pro tebe to bude velmi zajímavé a poučné! Jak jsem řekl, nezastavíme, dokud tyto ceniny neuzříš.“
„Ach tak,“ vzdychly děti poté, co pochopily.
Lidka omdlela.
