Morttus / 18. března 2015„Dědečku, dědečku, dejte nám zase nějakou hádanku!“ žadonila jednoho dlouhého zimního večera vnoučata u svého milovaného dědouška.
„Inu, když jinak nedáte, tedy poslouchejte,“ usmál se lišácky dědeček. „Do tramvaje nastoupilo sedm žen. Každá žena měla sedm dětí. Každé dítě mělo sedm tašek. V každé tašce bylo sedm koček. Každá kočka měla sedm koťat. Uhodnete, kolik nohou bylo v tramvaji dohromady?“
Děti usilovně přemýšlely a počítaly. Jeník, nejzdatnější to počtář, si vypomohl papírem a tužkou, a po chvilce vyhrkl: „76 944!“
„I kdežpak,“ zakroutil děd s úsměvem svou sivou hlavou.
„To není možné, vždyť jsem všechny nohy správně spočítal...,“ povzdechl si Jeník.
„Mám to! Jeník zapomněl na řidiče a jeho nohy!“ zavýskla Lidka, rozradostněna, že Jeníka trumfla.
„Ani to není správně,“ pousmál se náš čtverák.
„Počkejte, děde,“ rozzářila se tvář nejstaršího Ladíka spásnou myšlenkou. „Vždyť sedačky v tramvaji mají přeci také nohy! Jak jen ale zjistit, kolik jich bylo v tramvajovém voze? A kolik vlastně měla tramvaj vozů?“
„Marně bys svůj rozoumek namáhal, Ladíku, stejně bys neuhodl,“ zadržoval již kmet stěží smích.
„Tak jak je to tedy?“ volali neúspěšní hadači jeden přes druhého.
„Ani jedna – tak zní správná odpověď! Cožpak by který řidič takovou sebranku do tramvaje vpustil?“ rozesmál se dědoušek, a děti se vesele rozesmály s ním.
