Pedro / 19. července 2017Sesedla se zas jednoho večera všechna vnoučata večer kol dědečkova křesla a dychtivě očekávala, čím je sivý čtverák pobaví, než se odeberou k večeři a do svých postýlek. „Kdopak se se mnou vsadí o celou korunu, že dokáži vyfouknout kouř ze své dýmky kokotem?“ Pronesl chlípný kmet. Vnoučátka po sobě pokukovala, nevěda, co to slůvko znamená. Jen nejstarší Ladík, který již ve škole od starších chlapců toto slovo zaslechl, se začervenal, řka: „Dědečku to jest výraz, kterého užívati se nesluší, ale vsadím se s Vámi hned o pět korun, že toho nesvedete, neboť to je zhola nemožno.“ Děd se zašklebil a pravil: „Dobrá, milý vnoučku tu sázku přijímám,“ a odbelhal se do kuchyně, kde maminka právě vykuchala statného kohoutka. I přinesl kmet vykuchaného kohoutka do pokoje a dírou v jeho pupku vyfoukl tabákový kouř. „Ach tak!“ Pravil smutně Ladík, odevzdávaje sivákovi své celotýdenní kapesné.
Poté se všichni odebrali k večeři a skvěle si na kohoutkovi pochutnali, jen Ladík smutně a o hladu stál v koutě místnosti na hanbě. Maminka se naň tuze rozhněvala, když ji dědeček upozornil, jaká sprostá slůvka již Ladík zná.
