Pedro / 19. července 2017Bylo parné srpnové odpoledne a děd i vnuk nevěděli, kterak čas zabíti. Již několik hodin pozorovali mouchy na stropě, když tu pronesl kmet: „Zdalipak vnoučku víš, že se jako jeden z mála lidí na světě dokážu zcela vylíti?“ Ladík se na dědouška ani nepodíval, jeho rozoumek zmořený vedrem byl značně zpomalen, leč tušil co má starý rarach za lubem a tak jen pronesl apaticky: „Dědečku, toť zhola nemožno.“ „Dobrá, nesvedu-li to, pojíš svých oblíbených knih.“ Ladík přikývl na souhlas a pozoroval, kterak se kmet strojí k odchodu do hostince. Ladík si v duchu pochvaloval, kterak siváka doběhl, neb dobře věděl, že hostinský Osolsobě má od nepaměti v úterý zavírací den. Až později se upamatoval, kterak přesně znělo ujednání jejich sázky.
