Pedro / 4. srpna 2017„Dědečku, dědečku“, volal Ladík na celé kolo, „celou noc trpím strašnou bolestí zubů, oč horší, že stolička, která mne tak trýzní, není již zub mléčný.“
„Nu jaká pomoc vnoučku, musíme zub vytrhnout,“ pravil vlídně dědeček. Dobrák dědeček zašel do kolny pro kleště – čelní štípačky – a již se má k dílu.
„Pojď Ladíku ven před domek. Nejlépe taky nad žumpu.“
„Ale dědečku nemůžeme zub trhati třebas tady na trávníku,“ odvětil Ladík.
„Ale jistě, že můžeme, vnoučku. Nad žumpou to však bude lepší, neb zkažený zub padne přímo do opadu.“
Ladík tedy poslechl a už morduje dědeček Ladíkovu pusu.
„Tak a je venku potvora a šup s ním do septiku,“ směje se vítězoslavně dědeček.
„Ale dědečku, co jste to udělal?! Vytrhl jste mi zdravý zub vedle,“ hořekuje Ladík polykaje krev z čerstvé rány.
„Ale nač ten pláč vnoučku. Zub najdi a já ti ho zas nasadím na původní místo a uvidíš, že se uchytí. Škoda jen, že jej musíš lovit v tomto hnusném septiku. Měli jsme jej raději trhat na trávníku,“ povídá dědeček s úsměvem a věren svému heslu „carpe diem“, strojí se k odchodu, neb pan oficiál Tuček pozval jej okoštovat kapku gruziňáku, který dovezl ze svých vakací u Černého moře.
