Gustav_Husak / 11. srpna 2017Seděl takto jednou dědoušek nad odkrytou žumpou a hleděl do ní.
Hodinu, dvě, tři, až to dětem nedalo a Ladík, anžto byl nejstarší a proto jej mladší sourozenci vyslali, k dědouškovi přiběhl:
„Dědoušku, dědoušku! Co jest to dnes s vámi? Hledíte jen do této díry s obsahem nevábným a žádné zábavy s vámi není... pojďte si s námi hráti, pěkně prosíme!“
„Víš, chlapče,“ zachmuřil se děd, „do tohoto obsahu nevábného celá zlatka mi upadla. A já teď vzpomínám, jaké krásné časy to byly, když jsem té zlatky k dispozici měl...“
Ladík chvíli na dědouška hleděl, poté se v kštici podrbal, k mladším sourozencům odběhl a po chvíli k dědouškovi se vrátil:
„Dědoušku, dědoušku! S bratříčky a sestřičkami jsme z kapesného celé zlatky dohromady dali! Zde vám mince tyto dávám, půjdete si s námi hráti?“
Dědoušek, sbíraje mince z Ladíkovy dlaně, pokýval hlavou: „Šel bych, chlapče, šel bych vskutku rád, ovšem vzpomínám, jak mi do díry této před lety dvaceti zlatka upadla. Míti jí, měl bych v tuto chvíli celých dvou zlatek...“
A dědoušek se znovu do díry s obsahem nevábným přemýšlivě zahleděl, tedy nemůžeme si býti jisti, zda Ladíkovo „Ach tak“ zaslechl či ne.
