Gustav_Husak / 31. srpna 2017To se takhle jednou Ladík chystal na tábor: těšil se, až si užije náramné zábavy s dětmi svého věku a zároveň neztratí kontakt s kamarády, kteří jedou na prázdniny jinam, protože mu maminka koupila nový telefon mobilní.
„Až bude ti docházeti kredit, Ladíku,“ vece před cestou sivý čtverák, „napiš, rád tvůj telefon dobiji.“
Ladík, pln zážitků a dobrodružství, prožil pěkně prvních pár dnů na táboře – a zároveň své zážitky sdílel s kamarády, kteří byli jinde: a náhle zjistil, že mu dochází kredit: jal se tedy psáti.
„DEDECKU, DOCHAZI MI KREDIT, PROSIM DOBIJTE MUJ TELEFON.“
Druhý den Ladík radostně vítal dědouška svého na návštěvě se zjevivšího. Ovšem zanedlouho se Ladík divil nemálo... dědoušek si Ladíkova telefonu mobilního vyžádal a vzápětí začal do něj kladivem bíti.
„Ale dědoušku, čeho to činíte? Vždyť mi telefonu mého zničíte!“
„Činím jen toho, čeho jsi ode mne žádal,“ napřímil se děd, „abych telefonu tvého dobil. A abych telefonu tvého dobil, musím do něho nejdříve řádně bíti, jinak prosby tvé vyplniti nemohu.“
„Ach tak,“ shrábl Ladík do hrsti smutné trosky toho, co před dobou nedlouhou telefonem mobilním ještě bylo.
