Gustav_Husak / 31. října 2017Seděl takto dědoušek před chalupou, bafal dobrého tabáku a sledoval kolemjdoucí svatební průvod do jedné z chalup makotřaských mířící.
A již běžel kolem Ladík a na tu slávu převelikou se také zadíval.
„Zdalipak víš, Ladíku,“ zabafal dědoušek, „že zdehle Francek Prunnerů se po dvanácté žení?“
„Není možná!“ vykulil očka Ladík. „Po dvanácté?“
„Jako že zde sedím a děd tvůj jsem,“ nevyndal opět dědoušek fajfku z úst. „Nevěříš mi snad? Žení-li se Francek po dvanácté, dostaneš ke svačině svého oblíbeného desertu a tím nemyslím kobližky, které zrovna maminka tvá peče, souhlasíš? Nežení-li se po dvanácté, zlatku z penze své ti dám.“
Domluveno, ujednáno, dědoušek s Ladíkem si na sázky potvrzení rukou podali, když vtom... „Bim bam! Bim bam!“
„Ach tak...“ olízl si maně rty Ladík, neboť si právě uvědomil, jaký že to čas hodiny radniční právě odbily a jaká že svačina se tím přiblížila...
