npyrin / 18. července 2017„Ladíku, Ladíku!“ rozezněl se stavením dědečkův hlas. „Všeho zanech a pojď na dvůr, přibyl k nám na návštěvu tvůj strýc Matyáš Suchý!“
Ladík jen nerad zavřel svou knihu příběhů Káji Maříka a ještě ji očima smutně pohladil, jako by ani tentokrát nemělo mu býti dopřáno dočísti ji do konce.
„Tys nám ale vyrostl, hochu!“ podivil se věčně bodrý Matyáš, když svého oblíbeného synovce po delší době uzřel. „Nic se neboj, sázeti se dnes nebudeme a o svého Káju Maříka nepřijdeš. Ba naopak: přinesl jsem ti zde v košíku nejen znamenité hříbky, ale také pozoruhodné zvířátko, na něž jsem cestou z Muchoprd v lese natrefil,“ dodal strýc tajuplně.
Veškerá Ladíkova ostražitost náhle byla ta tam. „Že uhodnu, strýče? Že je to nový králíček?“ vyhrkl chlapec, ruče přiskočil k proutěnému košíku a dychtivě nadzvedl strýčkův klobouk ukrývající jeho obsah.
Vtom však z koše něco zlověstně zasyčelo – a náhle Ladík jen vyděšeně zíral na dvě krvavé dírky na hřbetě ruky, zatímco se jejich původce hbitě odvlnil zahrádkou kamsi za plot.
„Tohle mi nedělejte, Matyáši!“ rozchechtal se dědeček, až mu zubní náhrada v ústech drkotala. „Víte přeci, že mám už slabé srdce!“ pleskal se kmet do kolen a přes proud slz pozoroval Ladíka, kterak se zmítá po zápraží, zoufale ze sebe rve košilku a snaží se podvázati ránu směrem k srdci.
