npyrin / 27. července 2017„Zdalipak tušíš, Ladíku,“ rozvyprávěl se jednoho zimního večera dědeček, „jaký dárek jsem ti ze svých dávných cest po daleké Svériji přivezl?“
„Snad ne kapesní nožík z proslulé švédské oceli?“ vyhrkl dychtivě vnouček.
„I kdepak, ty malý hamoune. Jedná se o záležitost rázu čistě duchovního,“ odvětil děd naoko podrážděně.
„Tedy nějakou hru či román od Strindberga nebo jiného slavného autora?“ dohadoval se mladý intelektuál tiše doufaje, že knížka bude alespoň v německém překladu.
„Samá voda, chlapče,“ nedal na sobě starý kujón znáti pobavení. „Dokonce již jsem ti tento svůj dar předal. Dávno jej máš u sebe, aniž by sis toho byl všiml,“ mrkl na Ladíka významně.
Ladík nejprve podezíravě obrátil všechny kapsy, a když v nich neobjevil než tři hliněné kuličky a kousek provázku, usoudil, že se nechá poddat.
„Beztak bys na to sám nepřišel, hochu,“ pousmál se děd a Ladík z jeho úst ucítil důvěrně známý závan kontušovky. „Jedná se o prazvláštní povahovou vlastnost, jíž syndrom štokholmský přezdívá se!“ dodal stařec a ledabyle vyfoukl tabákový kouř do chlapcova obličeje..
„Ach tak,“ špitl Ladík a láskyplně na dědouška pohlédl.
