Přebral / 18. února 2021Rok 1918 byl i v Makotřasech spojen s velkým pozdvižením. Značný podíl na tom měl pád nenáviděného Rakouska a zrození Republiky československé, ruku v ruce s těmito událostmi veskrze radostnými ale přicházelo mezi zemité zdejší obyvatelstvo též strašidlo obávané Španělské chřipky.
„Poslyšte, pane Rožek,“ otázal se řezník Čvančara jednoho prosincového rána v krámě dědečka, který se do tohoto jeho království vydal s vnukem Ladíkem pro chutné vepřové klobásky:
„Vy ste takovej všehoznalej, jak se to má s tou španělskou polízanicí? Já se na vítání presidenta Masaryka v Praze setkal se svym druhem z učení, kterej projel celej svět od Užhorodu až po Vladivostok, Novej York a Paříž, a ten mi řikal, že si nemám dělat starosti, že je to jenom taková novinářská kačena. Že prej chřipky tu byly a budou a chlap na vrcholu sil jako já se nemá čeho bát. Je to tak?“
„Inu,“ zamyslil se dědeček, „znám jednoho novináře, též svého dávného druha, a ten říkal, že je to zejména velká událost medijní.“
„Aspoň, že tak,“ odkašlal si Čvančara do prejtu:
„Aspoň, že tak.“
***
Počátek ledna byl v Makotřasech smutný, pohřbívali totiž dobrého řezníka Čvančaru do chladného hrobu. Podobně, jako některé jiné sousedy a přespolní jej sklátila záludná Španělská chřipka, co si jako zkažená nevěsta z krvavých románů vybírala až překvapivě často mladé, zdatné muže.
„Dědečku,“ otázal se Ladík: „Jak to, že je kolem tolik umírání? Neříkal ten váš přítel, že celá ta věc je zejména událost medijní?“
„Inu,“ pokrčil rameny dědeček:
„Můj přítel Karel Sezemský, vydavatel v jistých kruzích oblíbeného věstníku »Posel záhrobní z říše duševní«, jest nejen novinářem, ale i naším největším spiritistou a zkušeným médiem. A pro něj jsou současné chmurné žně věru velkou událostí.“
„Ach tak!“
