Přebral / 22. dubna 2022Bylo to zrovna den po Mikuláši.
Děti se dědečkem se vracely domů z procházky ke kostelíku svatého Vavřince, kam se je děd uvolil vzíti, aby si pan otec, dosti zmožený mikulášským besedováním, mohl doma trochu oddechnouti. Rozjitřená fantasie dětská opakovaně se vracela k předešlému dni a zrovna, když míjeli Kalingrův mlýn, bavila se drobotina opakováním básniček, které ctihodnému biskupovi i jeho čertovskému a andělskému pomocníkovi minulého večera deklamovaly.
Starý pán byl už z toho všeho brebentění trochu unaven a poslouchal jen na půl ucha, když tu se ho vnuk Ladík zrovna optal:
„A co vy, dědečku, znáte také nazpaměť nějakou básničku?“
Dědeček se zarazil a pak pronesl:
„Inu, znám, neznám. Já znám různé věci. Znám například Křest svatého Vladimíra…“
Ruměnec zalil hochovy tváře, neboť o Křtu svatého Vladimíra od národního mučedníka Havlíčka už ledacos zaslechl, mimo jiné i, že tento ctěný literát nešel v oné básni daleko pro slova poněkud hambatá.
„Ach, dědečku, prosím, to by mne velice zajímalo!“ odvážil se Ladík.
„Ne, myslím, že na Křest svatého Vladimíra jsi příliš malý,“ oponoval děd.
„Prosím, prosím… Já to zvládnu, nejsem takové nedochůdče, za jaké mne jistě máte…“ škemral chlapec.
„Nu dobrá,“ oddechl si dědeček a jedním dobře mířeným chvatem shodil vnuka do mlýnského náhonu.
„Ach běda!“ volal Ladík, „dědečku, ta voda je pekelně studená! Co to má znamenat?!“
„Takto křtí se na Rusi,“ pokrčil stařík rameny: „I svatý Vladimír se takto křtil.“
„Ach tak… Ach tak…“ ozvalo se zpod mostku drkotavě.
