eso / 12. listopadu 2004„Děti, poslouchejte,“ pravil jednoho dne dědeček, slézaje přitom z půdy.
„Ukryl jsem na půdě pokladu, hledejte a naleznete,“ dodal. Rozeběhly se děti k žebříku a ve chvíli již prohledávaly každý zaprášený kout, pokladu překotně hledajíce.
Když se po hodině vracely notně umazané, volaly na starce: „Dědečku, na půdě žádného pokladu není!!“
„I je,“ odvětil rozhodně kmet, avšak ústa mu již smíchem poškubávala, vida děti od mouru a sazí zmazané.
„Žádného jsme nenašli,“ vyřkl rozhodně Ladík.
„Já včera ano!“ vykřikl stařík, už v mocném záchvatu smíchu se zmítaje.
