Konrád / 27. října 2004Bylo takhle jednoho lepého jarního dne, když Ladík vracel domů se ze školy. Již z dálek uviděl dědečka, jak sedí na zápraží a z lulky své vyvanuje dým ve tvaru kol a čtverců. I tušil Ladík, že je na něj cosi chystáno, jenže chudáček v nedospělé mysli své nebyl s to nebezpečí si uvědomiti. Přijda k dědečkovi, ihned, snaže se dědečka zaskočiti a šprým mu tak zmařiti, mu praví: „Dědečku, dnes jsme si ve škole pravili cosi o hluchoněmých.“
„Inu jestlipak víš, že i já znám hluchoněmým býti?“ odvětil mu kmet.
„Nevím!“ odpověděl Ladík nedočkavě, jakou taškařici mu děd předvede tentokráte.
A děd od té doby mlčel a mlčel a neposlouchal a neposlouchal a v duchu se smál natolik, až se za břicho popadal. Jen Ladík a ostatní děti nebyly schopny tento poslední dědečkův žertík pochopiti, neb duševní jejich schopnosti na úrovni drozda býti se zdály.
