Trisolde / 21. listopadu 2004Jednoho večera Ladík ne a nemohl usnouti.
„Jakpak, že nespíš, Ladíku?“ tázal se dědeček, „přihodilo se ti něco?“
„Nepřihodilo se mi nic, ale celý den jsme si s dětmi nehráli, venku jsme nebyli, pranic nedělali, nejsem tedy vůbec unavený,“ stěžoval si Ladík.
„Snadná pomoc, potřebuješ jen trochu utahati!“ začal dědoušek a vyloviv z kapsy u vesty kousek provázku, přivázal jej na nožičku Ladíkovu, rozběhl se po světnici a tahaje ho po zemi, smál se.
„Již dosti, dědečku nebo usnu tak, že už se nikdy neprobudím!“ prosil Ladík a smál se křečovitě, až mu slzičky kanuly.
