snof / 4. prosince 2004Ladík s dědečkem si během výletu do Prahy zálibně prohlíželi výlohu cukrárny.
„Dědečku, já bych chtěl indiána!“ prosil Láďa.
„Vážně?“ pravil dědeček. „A nechtěl bys místo něj radši něco jiného?“
„Nene,“ trval na svém chlapec. „Opravdu bych chtěl indiána.“
„Tak dobře, když si to přeješ,“ odvětil děd.
Na ta slova přiložil dlaň k ústům a začal jí pohybovat tam a zpět vydávaje přitom ústy vysoký tón. Skutečně byl od pravého Indiána k nerozeznání, leč Ladík už začal natahovat moldánky.
