Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Všechny anekdoty (celkem 279):
  • 1903 / Fr. Zeman / Kouzelnické kousky
    Děti se přihnaly jako velká voda...
    „No, kde jste byly, vy sloto,“ ptal se dědeček.
    „Koupat...“ odpovídalo jedno přes druhé.
    „A neutopilo se žádné z vás?“
    „Ba ne,“ odpovídal za všecky Láďa; „my starší umíme plovat, a ta drobotina stála jen při břehu.“ A sedm hlav i hlaviček přikyvovalo.
    „No, dědečku, Láďa umí i na znak plovat,“ svěřoval dědečkovi Vašíček.
    „Hm, to ještě nic není,“ povídal Láďa, „to já dovedu všelicos na rybníku dělat...“
    „Chodit po rybníce také umíš?“ ptal se ho dědeček.
    „Chodit?“ — a Láďa vrtěl hlavou.
    „Vidíš, to já dovedl jsem v mládí také všelijaké kousky ve vodě i na vodě a vždy byl jsem předmětem obdivu svých kamarádů — a ještě teď, ve stáří, přejdu přes rybník, aniž bych se potopil.“
    „To není možné...“ odporoval Láďa.
    „I je, v zimě, když je zamrzlý.“
    „To bych také doved’...“ a Láďa smál se s dědečkem.
  • 1903 / Julie Vlasáková / Šikovné ruce
    Kteréhos dne přišel dědeček z koupání domů a pravil:
    „To se mi stala podivná příhoda při koupání!“
    „A co se vám přihodilo, dědečku?“ ptal se Ladík pln zvědavosti.
    „Ale chtěl jsem vám přinést raka. Vstrčil jsem ruku do díry v břehu; rak tam nebyl, ale vytáhl jsem tam odtud lidskou ruku!“ odvětil dědeček.
    „A kam jste ji dal?“ ohlížel se bázlivě Ladík, a při tom mu strachy naskočila husí kůže po těle.
    „Tuhle ji nesu!“ odvětil dědeček, se smíchem okazuje svou vlastní pravici.
  • 1903 / K. D. / Šibalství s penězi
    „Tak vám, děti, něco ukáži. Ty, Ladíku, se pěkně obrať a posaď se na židli a vy ostatní odstupte trochu stranou. — — Tak, dobře —“ hovořil děd dále a sám se posadil do své lenošky. „Nyní, Ladíku, je tvojí úlohou, abys sám se své židle vstal. Učiníš-li tak správně, budiž ti odměnou tato lesklá koruna.“
    Láďa bez dalšího pobízení radostně povstal a běžel k dědečkovi pro slíbenou korunu, ale ten, stoje již opět, zcela klidně před užaslým Láďou vstrčil peníz do své tobolky.
    „Prohrál’s, Ladíku,“ smál se dědeček, „zapomněl jsi, že máš vstáti sám.“
    „Ale vždyť já...“ namítal Ladík.
    „Nic tak,“ vskočil mu děd do řeči, „ty jsi měl povstati sám a nevykonals toho, poněvadž jsem vstal s tebou zároveň já!“
  • 1903 / Karel J. Zákoucký / Tělocvik
    Tak přeskoč.
    Děd právě kráčel podle dozrávajícího ječmene.
    „Poslouchej, Ladíku,“ zahovořil děd, „když jsem byl v tvých letech, skákali jsme přes klas ječmene, ale kolik nás bylo, nedovedl toho nikdo.“
    „A to jste byli pěkní Sokolové!“ sebevědomě zasmál se Ladík a na děda se podíval, jakoby mu chtěl říci, že přeskočiti ječný klas vlastně nic není.
    „A ty jsi Sokol?“
    „Nejsem dosud, ale mnohé již dovedu, co Sokolové dovedou. Měl byste nás viděti, když ve škole cvičíme. Skok do výše i do dálky již tak jsme nacvičili, že netřeba se nám pozastavovati nad žádnou překážkou!“
    „Za našich dob tělocviku ve školách se neučilo, jako nyní se učíte, ale pravím ti, že obsah ječného klasu přece nepřeskočíš!“
    „Oho!“
    „Chceš se o to pokusiti?“
    „Ovšem, že chci!“ řekl sebevědomě Ladík a těšil se, že dědečkovi ukáže, že dovede, čeho oni nedovedli.
    Dědeček usmívaje se neodpovídal, ale utrhnuv ječný klas, opatrně, aby žádného „vousu“ neulomil, vytrhoval z klasu jednotlivé obilky a kladl je na zem tak, aby vždy následující zrnko přišlo na konec „vousu“ zrnka předcházejícího.
    Ladík i ostatní hoši všemu tomu počínání dědovu nerozuměli. Dívali se na děda vyjeveně, ale netázali se, nechápali, co děd bude chtíti.
    „Tak to přeskoč,“ řekl děd, když celý klas po zemi rozložil a vítězně se po celé délce rozloženého klasu podíval.
    „No, toho nedokáži,“ přiznával se Ladík, když viděl, že celá délka rozloženého klasu jest větší než dva metry.
    „Tak vidíš! Nikdy se nepřeceňuj! Někdy i nepatrnou věcí můžeš býti poražen!“ řekl děd, a hlas jeho zněl vážně.
    Ladík pravdu dědových slov uznal a zapamatoval si je. Zapamatoval si však také dědův žert, a to jedině proto, aby ho zkusil na hoších.
  • 1903 / Karel Malý / Hádanky
    Matka poslala děti za 2 h pro marjánku. Když byla přinesena, tázal se děd: „Děti, do čeho se dává Marjánka?“ — „Do omáčky!“ zněla odpověď. — „To by se umáčela“ — zasmál se dědeček. — „Do jitrnic,“ vítězoslavně vzkřikl Ladík. — „To by se zase umazala“ — opět dědeček. „To jste nikdy neviděli Marjánku, jak sedává do mé lenošky?“
  • 1903 / L. V. Volenec / Přírodozpyt
    Hezky se to sedělo dětem ve vytopeném pokoji, zatím co venku byla mrazivá noc. Lidunka si hrála v ústraní, kde jí nikdo nevyrušoval, se svou panenkou, Mařka cosi vyšívala, a Ladík zkoušel Jeníka z přírodopisu, když vstoupil do vnitř dědeček. Usedl tiše ke kamnům a poslouchal, jak Jeník říká popis havrana. Náhle, když Jeník ukončil, dědeček vstal a popošel blíže ke stolu. „Tak už jsi s tím havranem hotov?“
    „Ano, dědoušku,“ odpověděl Jeník i Ladík zároveň.
    „Tak vám tedy dám přírodopisnou hádanku, kterou snad lehce uhodnete,“ pravil děd. „Ale dejte pozor! Co je to? Je to černé, má to dvě nohy a létá to.“
    „Ach, dědečku, to je havran,“ vesele zvolal Ladík.
    „Dobře,“ přikývl děd. „A teď dále. Je to černé, má to čtyři nohy a létá to. Co je to?“
    Na tohle nedovedl ani Ladík dáti odpověď.
    „Dědoušku, poddáváme se,“ řekl po chvíli Jeník.
    „Ale, ale,“ s úsměvem vyzrazoval dědeček, „vždyť jsou to dva havrani! — A ještě dále. Je to černé, má to šest noh a též to létá. Co je to?“
    „Tsi havjani,“ pospíšila si s odpovědí Lidka, která se také účastnila hádání.
    „Chyba lávky — neuhodla jsi, děvuško,“ řekl děd. „Nuže co ty, Jeníku? Snad jsi nemínil totéž?“
    „Ano, dědečku,“ přiznával se sklamaně Jeník.
    „Ani ty, Láďo, nevíš?“ tázal se dědeček. „Tedy vám to povím: je to černé, má to šest noh a létá to — — je to chrobák!“ A duse se smíchem, odcházel děd z pokoje, aby si uchystal pro příhodnou chvíli něco nového.
  • 1903 / L. V. Volenec / Lidová moudrost
    „Když rozsvítíte svíčku ve světnici za jasného dne, kde pak je asi největší světlo?“ ptal se dědeček vnoučat.
    A čiperný Ladík odpověděl: „U svíce!“
    „Neuhodl jsi!“ pravil děd. „Největší světlo jest na obloze, jemuž říkáme slunce. Neboť toho kdyby nebylo, nevím, co jiného by lépe mohlo ozářiti ohromný svět.“
  • 1903 / L. V. Volenec / Šibalství s penězi
    „Dědečku, povězte nám něco,“ žadonily děti, když byly dokončily svoje úkoly a naučily se, co měly uloženo.
    „Ano, dedectu, zetnete nám neco,“ prosebně se přimlouvala i malá Lidka.
    „Mnoho toho už povídati nemohu,“ odpověděl dědeček, „poněvadž je dnes na to pozdě, ale něco vám přece okáži za to, že jste tak hodné.“ A obrátiv se k Ladíkovi pravil: „Přines nám svoje úspory!“
    Láďa ochotně tak učinil a vysypal obsah malé pokladničky na stůl. Dědeček se dlouho probíral v penězích, až konečně vzal do ruky korunu a podal ji Ladíkovi.
    „V kolikátém roce je ražena?“
    „Roku 1894,“ řekl Ladík prohlédnuv si dříve důkladně peníz.
    „Myslím, že nikoli,“ namítl nedůvěřivě děd a podíval se sám na korunu. „Zde jest rok 1899.“
    Znovu ji prohlížel Ladík, ale letopočtu dědouškova nenalezl; bylo tam zřejmě vyraženo číslo 1894.
    „Dědoušku, mýlíte se! Jest zde přece jen rok 1894,“ řekl otec Ladíkův, jehož ta věc počala zajímati.
    „Vsaďme se tedy,“ pravil děd, a na tváři mu pohrával šibalský úsměv. „Vyhraji-li, Ladíku, dáme tu tvoji korunku Ústřední matici, prohraji-li však já, obdržíš ty ode mne korunu.“ A vytáhnuv z peněženky stříbrný peníz položil jej na stůl.
    „Ano, ujednáno,“ nedočkavě začal otec. „I já dávám v sázku korunu, že vyhrajete-li vy, dědoušku, vyhraje tím obětavá Ústřední matice, jež toho zajisté potřebuje.“
    „Tak začneme,“ pavil děd vážně. „Vy tedy tvrdíte, že na té koruně je letopočet 1894, kdežto já viděl 1899. A podmínka je, na čí straně pravda, ta platí — ano?“
    „Ano,“ všichni jednohlasně přisvědčili, nepovšimnouvše si dědova úskoku, dvojsmyslem slova „platí“ krytého.
    „Tedy pravda platí?“ opakoval s úsměvem dědouš. „A jelikož vy jste měli pravdu — neboť je na té koruně skutečně rok 1894 — platíte vy, a Matice tak vydělá dvě koruny, k nimž přidám i svoji třetí.“
  • 1903 / L. V. Volenec / Hádanky
    „Víte-li pak, co dělají čtyři zajíci v pytli?“ zeptal se jednou dědeček vnoučat. — „Vyskakují a hledají, kudy by se dostali ven,“ odvětila Lidunka. — „Ale jestliže jsou zabiti?“ namítal Ladík. — „Nevíte tedy?“ — „Nikoliv! Dědečku, povězte nám to!“ prosili všichni. — „Vždyť dělají dva páry dohromady!“ smál se dědoušek.
  • 1903 / Pochop. / Matematické žertíky a paradoxy
    U Skálů měli čtyři hochy, z nichž každý měl svůj hrníček, z něhož ráno mlíčko nebo kávu tak rádi snídali.
    Jednoho dne pravil dědeček dětem: „Hoši, umíte počítati, vím, vždyť chodíte všichni do školy. — Tedy pozor: Mám 3 hrušky, jednu sním — kolik zbude?“
    „Dvě! Oh, to je lehké! My počítáme již do 10ti,“ chlubí se nejmenší.
    „Nu tak dám těžšího něco: 10 vajec, tři maminka rozbije do mazance — —“
    „Chachacha! zbude sedm!“ volají všichni.
    „Do třetice! Hoši, máte 4 hrníčky, jeden se vám roztluče — —“
    „Zbudou 3 — — !“ smějí se hoši.
    „Chyba!“ pravil dědeček. „Komu se roztluče nebude mít z čeho pít!“
  • 1903 / Pochop. / Hádanky
    „Co jste měli odpoledne ve škole?“ tázal se dědeček Ladíka. — „Čtení a měřictví, dědečku.“ — „Kdo z vás umí nejlépe měřictví?“ tázal se opět dědeček. — „Jan, Jan!“ volaly děti. — „Pověz mi tedy, Jene,“ pravil dědeček čtverácky, „jak daleko běží zajíc do lesa?“ — Tato otázka děti zarazila, hádaly, ale neuhodly. — „To jsme, dědečku, neměli,“ pravil konečně Jan. Dědeček se zasmál a povídá: „Do lesa běží zajíc jen do prostřed, od středu běží již zase z lesa!“
    Děti i s Janem se smály, a Ladík hned běžel k sousedovic Štěpánovi, aby ho taky tak napálil.
  • 1903 / Rudolf Stříbrný / Nezařazeno
    Sotva Ladík přiběhl ze škola a spatřil dědečka, již k němu běžel a vyprávěl: „Hleďte, dědečku, když jsem šel ze školy, potkal jsem zrovna na náměstí komedianty; šli městem a měli vám takovou hezkou opičku, a ta vám uměla skákat.“ — — „Ubohá opička,“ povzdychl dědeček „a kam ji dali?“ „Mají ji dosud,“ odpověděl Ladík. „Že ji mají? Tak co říkáš, že ji měli, — ale Ladíku, jak to vypadáš, takhle jsi byl ve škole, takhle jsi šel po ulici? Kampak jsi dal kabát?“ — „Vždyť jej mám na sobě,“ odpověděl udivený Ladík. „Ale to není pravda,“ odporoval dědeček. „Vždyť vidíte, že jej mám na sobě,“ stál na svém Láďa. „Hehehe, synáčku, a na sobě máš košili, na košili vestu a na vestě kabát. Tak je to.“ —
    Zatím se přihnal Jiřík ze školy a všichni ostatní. Když byli pohromadě, pohlédl dědeček oknem do sousedovy zahrady. „I hleďme, náš pan soused má dnes o kolečko víc,“ prohodil pak nápadně. „Snad se nezbláznil. Takový byl hodný, toho by bylo škoda,“ volali všichni. „A proč by se zbláznil?“ ptal se dědeček, jako by se nechumelilo. „Nu, vždyť jste říkal, že má o kolečko víc,“ odpovídali. „Nu ovšem, včera měl dva pomocníky, kteří vozili zem v kolečkách, a dnes vozí tři. Má tudíž o kolečko víc,“ smál se dědeček. — —
    „Ladíku, jak bys mi tohle vysvětlil: Koupím si tři vejce, dám je uvařit, a když jsou uvařené, všecky tři sním, a přece mi z nich ještě jistá část zbude,“ pronášel k Ladíkovi usmívavě dědeček. Láďa přemýšlel a pak řekl: „To není možné, to vám nemůže nic zbýt!“ „I zbude, což skořápka nepatří k vajíčku?“ dí dědeček a Láďa se smál. Pochopil.
    „Anebo hleď, Ladíčku, když dám ty tři vejce uvařit a když jsou vařená, vejce sním a ještě mi potom dvě celá vajíčka zbudou, jak to bys vysvětlil?“ mluvil dále dědeček. „Ale, dědečku, to přece není možná,“ jako vždy odporoval Ladík.
    „Nuže, přesvědčme se,“ odpověděl dědeček a dal tři vajíčka uvařit a vařená položil na stůl. „Měj pozor,“ zvolal a vzal jedno vejce, oloupal je a při tom hovořil: „Hleď, beru vejce, loupám vejce a jím vejce,“ a zakousl se do milého vajíčka. Pak pravil s chytráckým úsměvem: „Nuže, snědl jsem vejce?“ „Ano,“ potvrdil Láďa. „A zde zbyla dvě,“ pravil dědeček ukazuje na zbylá dvě vajíčka. „Ale já myslil, že všechny tři sníte,“ ozval se Ladík. „Řekl jsem: vejce sním, a dvě mi zbudou a také jsou zde a o ta se rozdělíme.“
  • 1904 / Antonín Procházka / Kuřácký koutek
    Dědeček si časem rád zahulil z dýmečky. Láďa, přišed kdysi ze školy, chvíli se na dědečka bystře díval, načež spustil: „A vždyť vy, dědečku, neblednete.“ — „A proč bych bledl,“ řekl tázaný, přimhouřiv lehce levé oko a čtverácky na tazatele pohlížeje. — „Inu proč, pan učitel nám ve škole vypravoval o škodlivosti kouření a řekl, že kdybychom chvíli kouřili, zbledneme nejprve v obličeji, na čele vystoupí nám pot...“ — „Nu dobře, dobře, chlapíku, ale to se stává jen kloučkům, tak starým dětem, jako jsem já, se to již nestane, mně již kouření neškodí,“ smál se dědeček a furiantsky vypustil dva sloupce dýmu nosem. — „Jej, dědečku, vy umíte také nosem kouřiti?“ tázal se s podivením Láďa. — „Což nosem, to není nic divného,“ odvětil dědeček, „ale znal jsem jednoho mysliveckého mládence, který vypouštěl kouř i okem.“ — „Levým nebo pravým?“ tázal se spěšně chlapec. — Dědeček, jemuž otázka tato nebyla právě po chuti, odvětil: „Jedno oko zamhouřil a druhým okem vypustil kouř. Zkusil jsem to dle jeho návodu také jednou, ale nevím, zda bych to ještě dovedl.“ — „Prosím vás, dědečku, zkuste to, snad to dovedete,“ prosil Láďa. — „Snad,“ smál se dědeček, chápaje se kusu drátu, se kterým chvíli cosi kutil, až jej Láďa, nemoha se dočkati, vybídl, aby tedy již kouř okem pustil. — „Pozor tedy,“ zvolal dědeček, načež vtáhl do úst kouř, zamhouřil levé oko a přiloživ k ústům drátěné oko, jež byl zatím zhotovil, vypustil jím kouř na zvědavého Láďu, až se tento zakuckal.
  • 1904 / J. V. Hrubý / Náboženství
    „Kdo z vás umí nejlépe náboženství?“ tázal se dědeček.
    „Láďa! Láďa! On měl velmi dobře!“
    „Tak, Ladíku, já se něco tebe otáži.“
    „No třebas!“
    „Tedy mi řekni, Ladíku, kde zabil Abel Kaina?“
    „Ó taková lehká věc,“ usmál se pohrdlivě Láďa. „To se rozumí, že na poli.“
    „Výborně, výborně!“ zasmál se dědeček. „Tedy Abel zabil Kaina?“
    „Ach tak!“ teprve nyní vzpomněl si Láďa.
  • 1905 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
    „Jednou ztratily se mi hodinky,“ povídal dědeček. „Pozbyl jsem tenkrát vší naděje, že je kdy snad ještě uhlídám. Ale najednou z čista jasna jsem zase k nim přišel. Bylo to v pátek, babička právě pekla buchty. I podala mi buchtičku takovou do červena vypečenou. Rozpůlím ji a nastojte! co v ní bylo?“ — „Hodinky, hodinky,“ vyrazily jako o překot děti. — „I ne hodinky, povidla byla uvnitř. Hodinky jsem nalezl po obědě na dně truhly v zimní vestě.“
  • 1906 / Ant. Pochop / Matematické žertíky a paradoxy
    Děti seděly u stolu a hrabaly se v papírech. Stanislav měl před sebou mapu Čech.
    „Stanislávku, zda víš, jak daleko je od nás do Prahy?“ ptá se dědeček.
    „Do Prahy? Hned, jen změřím.“ — A vzav měřítko odhadl: „Devadesát kilometrů.“
    „A jak dlouho by od nás člověk šel do Prahy?“
    „Dvanáct mil, to jest 24 hodin.“
    „A jak dlouho by šli dva?“
    „Dvanáct hodin!“
    „Oho!“
    „Půl ze 24 jest — — —“
    „I ty Kubíku, vždyť oni se povedou!“
    „Hmmm! to jsem měl vědět — — —“
  • 1906 / Jos. Kučera / Kouzelnické kousky
    Dědeček nebyl doma.
    Děti byly mrzuty, a marně Ladík vymýšlel hry, jimiž je chtěl zabaviti.
    „Kdy přijde dědeček?“ ptal se Jeník.
    „Půjdu se zeptat maminky,“ řekla Lidka.
    V tom dědeček otevřel dvéře.
    „Dědeček!“ křičely děti a hrnuly se k němu.
    „Pomalu, pomalu!“ volal dědeček, „vždyť mne porazíte.“
    Děti se smály, a dědeček usedl na židli.
    „Co jste dělaly celý den?“ ptal se dědeček.
    Děti vypravovaly.
    „Ale to jste nedokázal žádný, co já,“ řekl dědeček, když skončily. „Přešel jsem řeku a ani nohy jsem si nezamáčel.“
    „To není možná,“ řekl Ladík. „Přenesl tě někdo?“ hádal Jeník.
    Dědoušek jen se usmíval.
    „Jak to tedy bylo? Já se poddám,“ volala Lidka.
    „A co vy?“ ptal se dědeček ostatních.
    „Taky se poddáme,“ volali.
    „Šel jsem přes most,“ řekl dědeček a smál se s dětmi.
  • 1906 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
    „Ladíku,“ ptal se onehdy dědeček. „Viděls již někdy vrabce se dvěma zobáčky?“
    „Ach, opravdu? Ne, neviděl,“ odpovídal hbitě Ladík, maje za to, že se dědeček chystá tuto neobyčejnou hru přírody mu ukázati. — „Jistě ne?“ — „Ne.“ — „Já taky ne,“ smál se náš dobrý staroušek.
  • 1906 / Stan. Hakl / Fysika
    „Dnes nám pan učitel ukazoval ve škole tlakoměr, sloužící k určování počasí,“ hlásil Ladík, když se vrátil ze školy a vyprávěl vše, co si byl z popisu jeho zapamatoval.
    „Hm, já si vždy určuji, jaké bylo počasí dle dřevěné lavičky u zahrádky, a jistě že není ani tlakoměr tak spolehlivým, jak ona,“ tvrdil dědeček.
    „A jak to?“ vyzvídal Ladík.
    „Inu před deštěm je lavička vždycky suchá a po dešti mokrá.“
    „No, takhle!“
  • 1906 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
    Ladík přehlížel na stole svoji sbírku pohlednic. Měl jich značnou zásobu.
    „Toť jako karty,“ zvolal dědeček, a shrábnuv lístky se stolu, rozhrnul je v ruce vějířovitě tak, že Ladík viděl téměř všechny obrázky.
    „Vyhlédni si, Ladíku, jeden pohled a dobře si jej pamatuj,“ poroučel. — „již sis vybral?“
    Ladík přisvědčil.
    „Pak je dobře,“ pokračoval a shrnuv opět všechny lístky na sebe, položil hromádku na stůl.
    Po té ukázal prstem na pohlednice a ptal se: „Nuže, kde si přeješ onen pohlední lístek míti? Nahoře nebo dole?“
    „Dole,“ vece Ladík.
    Dědeček tedy uchopil klidně hromádku, shýbl se a položil pohlednice pod stůl.
    „Když si jej přeješ míti dole, tak je teď se všemi dole,“ děl s úsměvem, a Ladík měl zas víc o kudrlinku, jež mu občas dědeček na jeho rozumu napaloval.
<<  <  1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11  12  13  14  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)