Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle autora - Hk. (celkem 5):
  • 1918 / Hk. / U nás na vsi
    Láďa přiběhl rozradostněn z lesíka.
    „Hečte, dědečku, našel jsem hřib!“
    „Ukaž, ukaž... Vskutku! Ale v září není hřib vzácností. Já však našel jednou hřib v lednu.“
    „Nemožno. Žertujete!“
    „Nežertuji. Poslechni, jak se to stalo. Je tomu již několik let. Prosinec byl tehdy mírný, zato v lednu přišly kruté mrazy. Šel jsem se tedy do zahrádky přesvědčit, je-li víno dosti přikryto. A tu spatřím právě pod oknem — hřib... dřevěný hřib, kterého babička při spravování punčoch užívala.“
    „Hm, takový...“
    „A vidíš, babička z něho měla větší radost, než ty z tohoto pravého.“
  • 1918 / Hk. / U nás na vsi
    „Mnoho a krásných jablek bylo dnes v trhu,“ povídal dědeček, vraceje se s vycházky, „ale drahota, drahota — “
    „A po čem je prodávali?“ zajímal se Oldřich.
    „Po kilech, po půlkilech — jak kdo žádal, hošíčku.“
    „Vidíš, zase jsi se připálil,“ hihňal se Ladík bratrovi.
  • 1918 / Hk. / Lidová moudrost
    „Tak bych rád věděl, jak vypadá to tam nad námi,“ začal jednou dědeček, ukazuje vzhůru.
    „Nad oblaky? V nebi?“ otázkami vpadly děti, očekávajíce, že dědoušek se rozpovídá.
    „Ach, to věděti mám času dost, ale jak vypadají hrušky, které jsme na půdu do sena uložili,“ rychle končil čtverák.
  • 1920 / Hk. / Fysika
    Podzimní dny kvapem se krátily. Večer již záhy nadcházel. Děti zaběhly do dědouškovy světnice na „černou hodinku“.
    „Abych již rozsvítil,“ řekl děd, když opravdu se setmělo. Leč sotva vykonal, zase svíčku zhasl.
    „Poslyš, Láďo! Když rozsvítím, nevidíš toho, shasnu-li, vidíš to. Co je to?“
    „Nezmýlil jste se, dědečku? Zhasnete-li, že uvidím?“ kroutil hlavou hoch.
    „Ano, zhasnu-li. Pozoruj!“ A děd pokus se svíčkou opakoval.
    „Nevím, dědoušku, neuhodnu,“ přiznával vnouček.
    „Tma je to, ty nedovtipo,“ se smíchem na hlavu mu poklepal dědoušek.
  • 1920 / Hk. / Lidová moudrost
    „Pohádku a novou chcete! Tož poslouchejte: Honza nesl otci, který u lesa ovce pásl, oběd. Přišel na můstek a vidí: můstek samá díra. »Ovce by si polámaly nohy,« pomyslil si a počal díry kaší ucpávati.“
    „Tu jsme již slyšely, dědoušku,“ ozvaly se děti.
    „Neslyšely, je nová,“ klidně odpovídá dědoušek a pokračuje: „Když všecku kaši spotřeboval, vrátil se domů. »Jsi zde nějak brzy, donesl jsi kaši?« ptala se matka. »Nedonesl,« přiznal Honza a počal matce vyprávěti, co a jak s kaší zařídil...“
    „Slyšely jsme ji, známe ji,“ jistily zase děti.
    „Tak co bylo dále?“ optal se dědeček. Ale než děti mohly odpověděti, sám vpadl: „Vařečkou, kterou právě v ruce měla, matka Honzovi notně kabát vyklepala, aby byl chytřejší!“
    „Ale to není pohádka,“ zanaříkal Oldřich.
    „I je, ale nová a pravdivá, neboť tak jistě by dnes každá matka svého synka léčila,“ končil dědeček.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)