Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle autora - L. V. Volenec (celkem 7):
  • 1901 / L. V. Volenec / Hádanky
    „Děti, co je to: Má to sedm noh, jednu ruku a dvě ústa?“ Všichni hádali, nejvíce však Ladík, a přece neuhodli ničeho.
    „Toho my neuhodneme, dědečku,“ prohlásil konečně za všechny Ladík.
    „Ale vždyť je to zcela lehké!“
    „A co je to tedy?“
    „Nic!“ zvolal vesele dědeček. „Či mohlo by něco takového na světě býti?“
  • 1901 / L. V. Volenec / Esence sivého čtveráctví
    „Pojď sem, Ladíku!“ volal dědeček. A s Ladíkem přichvátaly i jeho sestřičky, kupíce se kolem dědouška, jenž držel v ruce kus papíru a neustále do něho nahlížel, potřásaje hlavou.
    „Co je to?“ ptal se Ladík.
    „Sám nevím!“ odvětil dědeček. „Ale víš, když máš výbornou ze čtení, přečti mi to! Já na to beztoho už nevidím.“ A dědeček podal Ladíkovi onen papír. Ladík dychtivě se ho chopiv, četl: „To přečísti nedovedu.“
    „Tak?“ zvolal dědeček. „A to je hezké! Zač pak máš tak pěknou známku ze čtení, když mi nedovedeš ani několik slov přečísti?“ „Ale, vždyť je to zde napsáno!“ hájil se Ladík.
    „A co?“
    „To přečísti nedovedu,“ četl znova Ladík.
    „I jdi mi k šípku!“ zvolal šelmovsky dědeček odcházeje. „Nauč se tedy čísti pořádně — za chvíli se vrátím.“
    Sestřičky pak se ustavičně smály Ladíkovi, že ještě neumí čísti.
  • 1902 / L. V. Volenec / Šibalství s penězi
    „Zde mám dvě koruny,“ pravil dědeček, klada je na stůl. „Víte-li, kolik musím k nim přidati, abych měl na stole potom desetihaléř?“
    „Snad ubrati, dědečku!“ opravoval Ladík.
    „Ne, přidati!“ dotvrzoval děd.
    Děti zvědavě hleděly na dědečka, jenž si zatím usedl do lenošky.
    „Nevíte tedy?“ tázal se konečně. „Je to přece velmi snadné! Hleďte! Zde na stole leží dvě koruny, nikoli však desetihaléř. Chci-li tedy, aby i ten byl na stole, musím tam skutečně také desetihaléř položiti, jinak toho nelze dosíci.“
    A děti se smály, že nedovedly tak snadné věci rozřešiti.
  • 1903 / L. V. Volenec / Lidová moudrost
    „Když rozsvítíte svíčku ve světnici za jasného dne, kde pak je asi největší světlo?“ ptal se dědeček vnoučat.
    A čiperný Ladík odpověděl: „U svíce!“
    „Neuhodl jsi!“ pravil děd. „Největší světlo jest na obloze, jemuž říkáme slunce. Neboť toho kdyby nebylo, nevím, co jiného by lépe mohlo ozářiti ohromný svět.“
  • 1903 / L. V. Volenec / Hádanky
    „Víte-li pak, co dělají čtyři zajíci v pytli?“ zeptal se jednou dědeček vnoučat. — „Vyskakují a hledají, kudy by se dostali ven,“ odvětila Lidunka. — „Ale jestliže jsou zabiti?“ namítal Ladík. — „Nevíte tedy?“ — „Nikoliv! Dědečku, povězte nám to!“ prosili všichni. — „Vždyť dělají dva páry dohromady!“ smál se dědoušek.
  • 1903 / L. V. Volenec / Přírodozpyt
    Hezky se to sedělo dětem ve vytopeném pokoji, zatím co venku byla mrazivá noc. Lidunka si hrála v ústraní, kde jí nikdo nevyrušoval, se svou panenkou, Mařka cosi vyšívala, a Ladík zkoušel Jeníka z přírodopisu, když vstoupil do vnitř dědeček. Usedl tiše ke kamnům a poslouchal, jak Jeník říká popis havrana. Náhle, když Jeník ukončil, dědeček vstal a popošel blíže ke stolu. „Tak už jsi s tím havranem hotov?“
    „Ano, dědoušku,“ odpověděl Jeník i Ladík zároveň.
    „Tak vám tedy dám přírodopisnou hádanku, kterou snad lehce uhodnete,“ pravil děd. „Ale dejte pozor! Co je to? Je to černé, má to dvě nohy a létá to.“
    „Ach, dědečku, to je havran,“ vesele zvolal Ladík.
    „Dobře,“ přikývl děd. „A teď dále. Je to černé, má to čtyři nohy a létá to. Co je to?“
    Na tohle nedovedl ani Ladík dáti odpověď.
    „Dědoušku, poddáváme se,“ řekl po chvíli Jeník.
    „Ale, ale,“ s úsměvem vyzrazoval dědeček, „vždyť jsou to dva havrani! — A ještě dále. Je to černé, má to šest noh a též to létá. Co je to?“
    „Tsi havjani,“ pospíšila si s odpovědí Lidka, která se také účastnila hádání.
    „Chyba lávky — neuhodla jsi, děvuško,“ řekl děd. „Nuže co ty, Jeníku? Snad jsi nemínil totéž?“
    „Ano, dědečku,“ přiznával se sklamaně Jeník.
    „Ani ty, Láďo, nevíš?“ tázal se dědeček. „Tedy vám to povím: je to černé, má to šest noh a létá to — — je to chrobák!“ A duse se smíchem, odcházel děd z pokoje, aby si uchystal pro příhodnou chvíli něco nového.
  • 1903 / L. V. Volenec / Šibalství s penězi
    „Dědečku, povězte nám něco,“ žadonily děti, když byly dokončily svoje úkoly a naučily se, co měly uloženo.
    „Ano, dedectu, zetnete nám neco,“ prosebně se přimlouvala i malá Lidka.
    „Mnoho toho už povídati nemohu,“ odpověděl dědeček, „poněvadž je dnes na to pozdě, ale něco vám přece okáži za to, že jste tak hodné.“ A obrátiv se k Ladíkovi pravil: „Přines nám svoje úspory!“
    Láďa ochotně tak učinil a vysypal obsah malé pokladničky na stůl. Dědeček se dlouho probíral v penězích, až konečně vzal do ruky korunu a podal ji Ladíkovi.
    „V kolikátém roce je ražena?“
    „Roku 1894,“ řekl Ladík prohlédnuv si dříve důkladně peníz.
    „Myslím, že nikoli,“ namítl nedůvěřivě děd a podíval se sám na korunu. „Zde jest rok 1899.“
    Znovu ji prohlížel Ladík, ale letopočtu dědouškova nenalezl; bylo tam zřejmě vyraženo číslo 1894.
    „Dědoušku, mýlíte se! Jest zde přece jen rok 1894,“ řekl otec Ladíkův, jehož ta věc počala zajímati.
    „Vsaďme se tedy,“ pravil děd, a na tváři mu pohrával šibalský úsměv. „Vyhraji-li, Ladíku, dáme tu tvoji korunku Ústřední matici, prohraji-li však já, obdržíš ty ode mne korunu.“ A vytáhnuv z peněženky stříbrný peníz položil jej na stůl.
    „Ano, ujednáno,“ nedočkavě začal otec. „I já dávám v sázku korunu, že vyhrajete-li vy, dědoušku, vyhraje tím obětavá Ústřední matice, jež toho zajisté potřebuje.“
    „Tak začneme,“ pavil děd vážně. „Vy tedy tvrdíte, že na té koruně je letopočet 1894, kdežto já viděl 1899. A podmínka je, na čí straně pravda, ta platí — ano?“
    „Ano,“ všichni jednohlasně přisvědčili, nepovšimnouvše si dědova úskoku, dvojsmyslem slova „platí“ krytého.
    „Tedy pravda platí?“ opakoval s úsměvem dědouš. „A jelikož vy jste měli pravdu — neboť je na té koruně skutečně rok 1894 — platíte vy, a Matice tak vydělá dvě koruny, k nimž přidám i svoji třetí.“
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)