- 1905 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
„Jednou ztratily se mi hodinky,“ povídal dědeček. „Pozbyl jsem tenkrát vší naděje, že je kdy snad ještě uhlídám. Ale najednou z čista jasna jsem zase k nim přišel. Bylo to v pátek, babička právě pekla buchty. I podala mi buchtičku takovou do červena vypečenou. Rozpůlím ji a nastojte! co v ní bylo?“ — „Hodinky, hodinky,“ vyrazily jako o překot děti. — „I ne hodinky, povidla byla uvnitř. Hodinky jsem nalezl po obědě na dně truhly v zimní vestě.“
- 1906 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
„Mlynářův kočí Kořínek měl kdysi pěkného psíka...“
„A jmenoval se, dědoušku?“ nedočkavou otázkou přerušil Ladík dědečkovo vypravování.
„Jakoty,“ odvětil dědeček.
„Jako já? Láďa se jmenoval?“ divil se Ladík.
„Láďa se ovšem nejmenoval,“ vysvětloval staroušek, „nýbrž říkali mu »Jakoty«“.
„Aha, teď již rozumím.“
„Ačkoli měl psík ten všecky čtyři nožky zdravé,“ pokračoval děd, „přece mnohdy téměř celý den skákal a běhal nejinak než po hřbetě.“
„Jemine, a je to možné?“ trnuly děti.
„Inu, zcela jednoduché. Kořínek rozvážel do města i okolí mouku a psíka brával s sebou. Vysadil ho vždycky na široký hřbet náručního koně, kde si černý Jakoty zcela nenuceně počínal.“
„A po hřbetě běhal a skákal,“ opakovaly se smíchem děti a zase již prosily dědečka, aby jim ještě něco pověděl.
- 1906 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
„Ladíku,“ ptal se onehdy dědeček. „Viděls již někdy vrabce se dvěma zobáčky?“
„Ach, opravdu? Ne, neviděl,“ odpovídal hbitě Ladík, maje za to, že se dědeček chystá tuto neobyčejnou hru přírody mu ukázati. — „Jistě ne?“ — „Ne.“ — „Já taky ne,“ smál se náš dobrý staroušek.
- 1906 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
Ladík přehlížel na stole svoji sbírku pohlednic. Měl jich značnou zásobu.
„Toť jako karty,“ zvolal dědeček, a shrábnuv lístky se stolu, rozhrnul je v ruce vějířovitě tak, že Ladík viděl téměř všechny obrázky.
„Vyhlédni si, Ladíku, jeden pohled a dobře si jej pamatuj,“ poroučel. — „již sis vybral?“
Ladík přisvědčil.
„Pak je dobře,“ pokračoval a shrnuv opět všechny lístky na sebe, položil hromádku na stůl.
Po té ukázal prstem na pohlednice a ptal se: „Nuže, kde si přeješ onen pohlední lístek míti? Nahoře nebo dole?“
„Dole,“ vece Ladík.
Dědeček tedy uchopil klidně hromádku, shýbl se a položil pohlednice pod stůl.
„Když si jej přeješ míti dole, tak je teď se všemi dole,“ děl s úsměvem, a Ladík měl zas víc o kudrlinku, jež mu občas dědeček na jeho rozumu napaloval.
- 1906 / Stan. Hakl / Hádanky
„Hádejte, děti.“ ozval se zase jednou dědeček, „co je to? Má to dvě nohy, křídla a je to černé.“
„Vrána,“ uhodl bez dlouhého luštění čiperný Ladík.
„Dobrá,“ přikývl dědoušek. „A co to je? Má to 4 nohy, křídla a je to černé.“
Teď již to nešlo tak snadno. Děti hádaly všelicos, ale jadérka z dědečkovy hádanky přece nevylouply.
Tak se tedy vzdaly.
„To jsou dvě vrány,“ povídal dědeček. „Ale teď hádejte do třetice! Má to 6 noh, křídla a je to černé; co je to?“
„To jsou tři vrány,“ vyhrkly děti jako na povel.
„Chyba,“ smál se dědeček. „To je brouk chrobák, abyste věděly.“
- 1906 / Stan. Hakl / Fysika
„Dnes nám pan učitel ukazoval ve škole tlakoměr, sloužící k určování počasí,“ hlásil Ladík, když se vrátil ze školy a vyprávěl vše, co si byl z popisu jeho zapamatoval.
„Hm, já si vždy určuji, jaké bylo počasí dle dřevěné lavičky u zahrádky, a jistě že není ani tlakoměr tak spolehlivým, jak ona,“ tvrdil dědeček.
„A jak to?“ vyzvídal Ladík.
„Inu před deštěm je lavička vždycky suchá a po dešti mokrá.“
„No, takhle!“
- 1909 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
Dědeček ukazoval dětem novou jubilejní papírovou dvacetikorunu. Dětem se líbila. Ladík tvrdil dokonce, že je lepší než zlatá.
„Ale zda-li jsi viděl již papírovou korunu?“ tázal se dědoušek.
„Korunu? Což jsou již také papírové koruny?“ divil se chlapec. „Těch jsem dosud neviděl.“
„Až 6. ledna budou zas u nás choditi tři králové, tak si všimni!“ upozorňoval s úsměvem dědoušek.
- 1910 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
Dědeček, prohlížeje Ladíkovu školní zprávu, povídá: „Když jsi, Ladíku, takový chlapík, že máš z mluvnice jedničku, pověz mi, říká-li se správně 7 + 5 jest 13 či 7 + 5 jsou 13.“
„Rozhodně 7 + 5 jest 13,“ prohlásil pevně Ladík.
„Chyba lávky, chytráku! 7 + 5 jest od jakživa 12,“ vysmál se děd v počtech lapenému malému gramatikovi.
- 1910 / Stan. Hakl / U nás na vsi
Dnes nebylo Ladíkovi do smíchu. Rozbolely se mu zuby a to, jak známo, přestává každá legrace.
I dědeček ho litoval. „Tyhle zuby,“ povídal, „mnoho dětí již vyplatily. Dobře, že já dávno žádných nemám.“
„A proč jste, dědečku, nedal si udělati zuby umělé?“ namítla Mařenka.
„Také jsem je měl, dítě, ale ty mně zarostly.“
„Zarostly?“ divily se děti. „A jak to?“
„I nechal jsem se jednou stříhat našemu kováři, a ten mně udělal na hlavě nůžkami tolik zubů, že jsem se pak po několik neděl styděl smeknouti čepici, dokud mi zase nezarostly.“
- 1910 / Stan. Hakl / Kuřácký koutek
Dědeček si ze všeho nejraději zakouřil. Hořící dýmka byla jeho nejmilejším potěšením. Děti se rády dívaly na modré kroužky dýmu, jež z úst vypouštěl, chytaly a navlékaly je na prsty, až se ve vzduchu rozplynuly. O velkých svátcích kouříval dědeček doutník. A když tak někdy dětem pro radost vypustil kouř nosem, rozesmál děti srdečně.
„Ještě jednou, dědečku,“ žebronily pak dlouho.
„Což nosem,“ povídá jednou staroušek, „ale i uchem dovedu kouř pustiti.“
„Ukažte, dědečku, ukažte,“ chytaly se děti, s uší jeho očí svých při tom nespouštějíce.
Dědeček tedy zabafal, uchopil na stole stojící džbán a uchem jeho profoukl kouř, až se děti zakuckaly.
Dědeček to, pane, dovede.
- 1910 / Stan. Hakl / Tělocvik
Ladíkovi spadla pod stůl tužka. A když tam pro ni vlezl, povídá dědeček: „Ačkoliv jsi takový hrdina, Ladíku, přece tam nevydržíš seděti, co já uhodím pěstí třikrát na stůl.“
„No, to bych málo snesl,“ ozval se z pod stolu Ladík. „Jen uhoďte, dědečku.“
A dědeček uhodil. „Jedna!“ povídá, a hoch se ani nepohnul. „Dvě!“ udeřil po druhé, vstal od stolu a vytratil se ven. Sedl si venku na zápraží, zapálil dýmku a spokojeně pouštěl obláčky modrého dýmu do vzduchu.
„No tak,“ povídá zatím Ladík, „uhoďte potřetí, dědečku!“ Když se však nikdo neozval, vystrčil z úkrytu hlavu, rozhlédl se po světnici a nespatřiv nikoho, věděl hned, proč neuhodilo. To by se pod stolem na třetí ránu načekal. Tušil již předem dobře, jak ho dědeček venku s úsměvem uvítá.
- 1910 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
„Po mnoho let chodíval k nám čistit komíny starý, dobrácký kominík,“ vypravoval dědeček. „A ten pokaždé v čistém a úplně bílém obleku vlezl?“
„Do komína?“ vyhrkl nedočkavý Ladík.
„Ba ne. Do postele,“ dodal s úsměvem staroušek.
- 1910 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
Ladíkovi ztratilo se držátko. V perečníku nebylo, na okně, na stole ani pod stolem — nikde po něm památky. A Ladík ho právě nutně potřeboval. Všecko všudy již prohledal, děti, matky i dědečka se po něm doptával.
„Počkej, hochu,“ povídá dědeček. „Jaké bylo to držátko?“
„Červené,“ odvětil hoch v radostné předtuše, že mu dědeček o něm poví.
„Červené? Hm, kdyby bylo černé, bylo by tu jedno. Neměl bys teď toho ani onoho,“ těšil děd vnuka.
- 1910 / Stan. Hakl / Šikovné ruce
O výročním trhu ve městě koupila maminka Ladíkovi pěknou foukací harmoniku. Hoch po celý den na ní foukal, až se hory zelenaly.
„Ale vidíš, chlapče,“ řekl dědeček, „jak tě tak poslouchám, pozoruji, že přece jen na foukací harmoniku nemožno tak snadno zahráti všecky písničky jako na harmoniku tahací.“
„Škoda,“ zasteskl si Ladík, „také bych chtěl míti raději tahací.“
„No, víš,“ povídal dědeček, „když bys si přál, mohl bych ti z téhle foukací harmoniky udělati dobrou tahací.“
„Tak tedy, dědečku, to bych chtěl! Prosím vás,“ a nepřestal prositi, dokud dědeček se nepustil do práce.
„Nuže hleď!“ začal dědoušek, vyloviv z kapsy u vesty kousek provázku, přivázal jej na foukací harmoničku, rozběhl se po světnici a tahaje ji po zemi, smál se: „Tady máš harmoniku tahací.“
„Hm, takovouhle,“ mračil se zklamaný Ladík, ale hned potom dobrý nápad tvář jeho vyjasnil.
„A já umím, dědečku, udělati z tahací harmoniky foukací,“ zvolal.
Odvázal provázek, přiložil nástroj k ústům a zase spokojeně hrál a hrál.
- 1913 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
„Co všechno již lidé vynalezli,“ začal dědeček. „Když jsem byl posledně v Praze, viděl jsem i hůl s gramofonem.“
„Hůl s gramofonem?“ žasly děti. „A ta hůl hrála?“ vyzvídaly.
„Gramofon hrál, hůl ležela vedle,“ povídá s úsměvem dědoušek.
- 1913 / Stan. Hakl / Zeměpis
„Tak dnes jest našemu Ladíkovi tedy 13 let,“ praví dědeček v den chlapcových narozenin. „Víte-liž, děti, co se děje černochovi, když mu je 13 let?“
„Nevíme, povězte nám, dědečku,“ volají děti.
„Jde mu na čtrnáctý,“ směje se staroušek.
- 1913 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
„Škoda,“ povídá dědoušek, „že již na Václavském náměstí brusič břitvy nebrousí.“
„A kde je teď brousí?“ vyzvídá Ladík.
„Na bruse,“ vysvětluje dědeček.
- 1913 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
Dědeček pomáhával často dětem, když se do školy oblékaly.
„Za mých mladých let,“ povídá jednou „musili nositi chlapci červené šle.“
„Červené? A proč?“ táže se Ladík.
„Aby jim nepadaly kalhoty,“ poučuje děd lapeného vnuka.
- 1914 / Stan. Hakl / Zvířectvo
„Hádejte, děti, co je to,“ volal dědeček, vcházeje do světnice. „Je to modré, uvnitř to má pecku a běhá to po dvoře.“
„Švestka,“ měly děti na jazyku, ale to „běhání po dvoře“ je zarazilo.
Hádaly a hádaly, ale marně. Tak se tedy poddaly.
„To je naše housátko. Nejprve spolklo pecku, pak spadlo do modré barvy a teď běhá po dvoře. Pojďte se podívat!“
- 1914 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
„Když už jsi teď takový rozumný a způsobný student, Ladíku, tak mi pověz, kterou rukou si utíráš nos,“ vyzvídal dědeček.
„Pravou, rozhodně pravou,“ tvrdil hoch.
„Já kapesníkem, rozhodně kapesníkem,“ vysmál se staroušek lapenému studentovi.
