Původní anekdoty


Dle autora - Stan. Hakl (celkem 152):
  • 1920 / Stan. Hakl / Hádanky
    „Tak zase jednu hádanku a snadnou! Poslyšte děti: Roste to na dubě a přec toho na něm neuvidíte; co je to?“
    „Roháč,“ vyrazil Oldřich v obavě, aby ho ostatní děti nepředešly.
    „Vždyť právě o prázdninách jsem ti roháče na dubech ukazoval,“ odpíral Láďa.
    „Tak nevím,“ prohlásil Oldřich.
    „Nevím, nevím!“ připojili se Láďa i Milča.
    „Spadlý žalud, chytráci,“ rozřešil sivý čtverák.
  • 1920 / Stan. Hakl / Tělocvik
    Na Tři krále mrzlo, jen praštělo. „Takový mráz letos!“ řekl dědeček dívaje se oknem na ulici. „Loni jsem se na Tři krále ještě koupal.“
    „Koupal?“ žasly děti. „Venku? V řece?“ ptaly se.
    „Chraň Bůh! Doma ve vaně.“
    „Hmm.“
  • 1920 / Stan. Hakl / Zeměpis
    „Víš-li, Ladíku, jak se řekne ve Francii knedlík bez zelí?“ ptal se děd.
    Rozumí se, že Ladík nevěděl. Francouzštině se učil sice ve škole, ale knedlík bez zelí ani se zelím prý ještě neměli.
    „Knedlík bez zelí,“ poučoval dědeček, „řekne se ve Francii tak jako všude jinde pouze knedlík. Jak se řekne knedlík po francouzsku, je zase jiná otázka a po tom se tě také nikdo zatím neptá,“ končil s úsměvem.
  • 1920 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
    „Víš-li pak, Ladíku, jaký jest rozdíl mezi bodlákem a travou?“ ptal se děd.
    „Nevíš?“ řekl, když hoch dlouho přemýšlel, „a každý oslík to ví.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
    Dědeček přijel z Prahy a rovnou k zrcadlu. Pohladil si hlavu a povídá: „Což jsem nějak podoben Kristu Pánu?“
    „I kdež pak,“ usmál se Ladík. „Kristus se zobrazuje s černým plnovousem a dlouhými vlasy. Vy jste však, děde, vyholen a bělovlasý?“
    „Inu, něco v tom však musí býti,“ pokračoval děd. „Když jsem dnes pospíchal do vlaku, z daleka již na mě volal průvodčí: Kriste Pane, pospěšte, už jedeme!“
    „Tak tedy.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Zvířectvo
    Dědeček přišel k dětem a povídá:
    „A co pak je tohle, děti? Lidé to nemají, koně to nemají, ptáci to nemají, ale naše kočka to má.“
    Když neuhodly, zvolal: „Koťata. Pojďte se podívati na půdu!“
    „Naše kočka má koťata,“ jásaly děti a hrnuly se za dědečkem.
  • 1922 / Stan. Hakl / Hádanky
    „Víš-li pak, Ladíku,“ řekl dědeček, „jaký jest rozdíl mezi listonošem a kaňkou, kterou jsi právě udělal na sešitě? Nevíš?“ – „Tak poslyš! Listonoš jest od pošty a kaňka od inkoustu.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
    „Teď není u nás zvláštností, ovládá-li dítě dobře tři jazyky – jeden v ústech a dva ve šněrovacích botách,“ vypravoval děd. „Za našich mladých let bývalo jinak. Nosívali jsme jen perka a vysoké boty.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Zvířectvo
    „Když jsi takový přírodopisec, Ladíku, pověz nám tedy, jaký jest rozdíl mezi slonem a blechou,“ poroučel děd.
    „Tohle ani nevíš? To jsi mi pěkný chytrák! Tedy poslyš!
    Slon může míti blechu, ale blecha slona nikdy.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Za velkou louží
    „Občan Václavík vrátil se po patnácti letech z Ameriky,“ pravil dědeček. „Po celou tu dobu nenechal se vůbec ostříhati.“
    „Jejej, jak ten asi vypadá,“ trnuly děti.
    „Tak jako před patnácti lety, neboť byl již tenkrát holohlavý.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
    „Zdali pak tohle uděláš jako já,“ řekl dědeček. Narýsoval vodorovnou čáru na papíře a tužku odložil.
    „To je toho,“ usmál se pohrdavě Ladík a nakreslil právě takovou čáru.
    „Neudělal jsi to tak jako já,“ na to dědeček. „Já jsem tužku pěkně po nakreslení čáry svisle na stůl položil. Ty ji však držíš dosud v ruce.“
    „Hm.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Hádanky
    Dědeček dal dětem hádanku:
    „Na stole jest 10 hořících svíček. Tři z nich sfouknu; kolik svíček tam zůstane?“
    „Sedm,“ vyhrkly děti.
    „I to, to. Tři pouze, chytráci, neboť sedm svíček přece shoří.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
    Při návratu z výletu zpozoroval Ladík s bolestí, že má na prstě levé nohy kuří oko.
    „Poradím ti,“ těšil jej dědeček, „jak zcela jistě kuří oko ztratíš. Chceš?“
    „Chci, chci.“
    „Tak poslyš! Vyřízni si je a vstrč je potom do děravé kapsy. Tak je jistě ztratíš,“ smál se děd.
    Dobrá rada a ne drahá.
  • 1922 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
    „Tak, a teď zas něco z chemie, Ladíku,“ pobízel dědeček. „Jmenuj látky, které obsahují škrob!“
    „Brambor,“ vyhrkl Ladík.
    „Brambor není látka,“ opravil staroušek. „Avšak škrob je obsažen hlavně v límci a manšetách.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
    Dědeček položil na stůl rovnoběžně vedle sebe dvě zápalky. Potom napříč přes ně dal zápalku třetí. I řekl: „Jak dostanu vrchní zápalku pod obě spodní, aniž bych se jich dotkl?“
    „To je zhola nemožné,“ zvolal Ladík po chvíli marných pokusů.
    „Nuže, hleď!“ pravil děd, zvedl opatrně zápalku, podstrčil ji pod stůl, kdeže ji pod oběma zápalkami podržel.
    „Co tomu říkáš, he?“
    „Takhle ano.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
    „Dnes jsme se ve škole vážili,“ hlásil Ladík, když přiběhl domů.
    „A kolik vážíš?“ ptal se dědeček.
    „Třicet tři kilogramy,“ chlubil se chlapec.
    „Zdali pak víš, kolika a kterých kilogramových závaží jest potřebí, abychom mohli vážiti každý předmět od jednoho až do čtyřiceti kilogramů těžký? Povím ti to, abys dlouho nepřemýšlel. – Jest totiž potřeba pouze čtyř závaží, a to 1 kg, 3 kg, 9 kg a 27 kg. Vážíš-li 33 kg, dáme na váhu závaží 27 kg a 9 kg a tobě do kapsy 3 kg. A teď važ!“ vybízel děd. A Ladík se zase měl chvíli čím baviti.
  • 1923 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
    Dědeček položil na stůl čistý arch papíru, na který postavil čajovou sklenici dnem vzhůru a vedle ní položil desetihaléř. Vše bílým kapesníkem přikryl. Potom vyhrnul rukávy a nemaje po ruce kouzelné hůlky troubelí od dýmky na sklenici zaťukal a zvolal: „Anče pase“.
    Sklenici odkryl, kapesník vytřepal a prázdné dlaně dětem ukázal. Desetihaléře vedle sklenice nebylo. Zmizel beze stopy.
    Potom znovu zase sklenici kapesníkem přikryl, zaťukal, „Anče pase“, opět kapesník nadzvedl a desetihaléř vedle sklenice. Věci uklidil, a děti si pak mohly nad tím kouzlem hlavičky rozlámati.
    Nebylo možno jinak. Dědeček musil s barvou ven. Ukázal dětem sklenici. Na jejím okraji byl přilepen kotouč bílého papíru téhož průměru. Na bílé ploše papíru nebylo možno kotouč pod obrácenou sklenicí pozorovati. Pod šátkem tedy dědeček jednoduše pohnul sklenicí a zakryl jí desetihaléř. Jak mohly potom děti tušiti pod ní zdánlivě zmizelý peníz?
  • 1923 / Stan. Hakl / Tělocvik
    „Že vstaneš, Ladíku, se židle, na níž sedíš, na můj pouhý povel »Vstát!«“ předpověděl děd. „A že ne!“ odpovídal Láďa a pro jistotu se přidržel oběma rukama pevně stolice.
    „Tak tedy. – Vstát!“ a s klidem dodal: „Nemusí to býti hned, ale doufám, že na židli do smrti seděti nezůstaneš.“
    Sundal s věšáku čepici, nasadil si ji na hlavu a vytratil se ze světnice.
    Netrvalo dlouho a Ladík přiběhl za ním na dvoreček.
    „Neposedo!“ přijal jej opět děd s úsměvem na milost.
  • 1923 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
    Tentokrát spojil se dědeček s malou Lidkou, aby Ladíka důkladně povodil za nos.
    Když se totiž jednou hoch vrátil ze školy, měla Lidka na stole posazeny své tři panny. Uprostřed seděla největší ryška, černooká brunetka po levici a plavovláska po pravici.
    „Láďo!“ zvolalo děvče, „že uhodnu, kterou panenku pohladíš, i když odejdu do kuchyně, abych při tom nebyla.“
    „A že ne,“ chytil se Ladík. Když Lidka zavřela za sebou dveře do kuchyně, dotkl se rychle rukou jedné panny a zvolal: „Už!“
    Děvče přiběhlo, zadívalo se všem třem panenkám upřeně do očí a správně uhodlo tu, kterou Ladík pohlazením vyznamenal.
    Pokus opakoval se po druhé, po třetí i po čtvrté, a Ladík nedostal se dosud kouzlu na kloub.
    Teprve později zpozoroval, že v celé záhadě neměl tentokrát dědeček sice svých prstů, nýbrž svou dýmku.
    Z umístění dýmky v ústech dědečkových čtla Lidka rozluštění hádanky. Měl-li totiž dědeček dýmku v pravém koutku úst, byla jistě pohlazena plavovláska, přendal-li dýmku do levého koutku, byla to černoočka a visela-li z úst přímo pod nosem, věděla Lidka zcela určitě, že Ladík pohladil největší panenku ryšku.
    Chlapci dalo to zajisté hodně práce, nežli dědečka skloněného nad novinami z vyzvědačství usvědčil.
  • 1923 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
    Dědeček nastříhal 12 lístků papíru, očísloval je a sestavil do kruhu jako číslice na ciferníku. Lístky obrátil číslicemi do spodu a řekl:
    „Ladíku, mysli si některé číslo od 1 do 12.“
    „Ano,“ pravil hoch a myslil si číslo 8.
    „Nyní doplň číslem, abys měl 20,“ pokračoval dědoušek.
    Ladík tedy dopočítal 12.
    „Doplněk si zapamatuj a měj pozor! Počítej, kolikrát nyní ťuknu na lístky, až napočítáš od myšleného čísla v duchu dvacet, zvolej: 'Dost!'“ Dědeček potom sedmkrát dotkl se nahodile pokaždé jiného lístku.
    Po osmé však ťukl na dvanáctku, o níž věděl, že jest na nejvyšším bodě ciferníku. Pak ťukl postupně na lístek předcházející, potom na lístek před ním ležící, znovu ještě na jeden zpět a zase na další.
    Tu zvolal právě Ladík: „Dost!“ Dědeček otočil lístek a na něm byla napsána 8, číslo, které si hoch zprvu myslel.
    Zkuste podobně s jiným číslem a poznáte, že dovedete také tak hádati jako dědeček.
<<  <  1  2  3  4  5  6  7  8  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)