Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle autora - Václav Podřipský (celkem 5):
  • 1899 / Václav Podřipský / Fysika
    Kolumbovo vejce
    „Čemu jste se dnes naučily?“ tázal se dědoušek dětí, které přišedše ze školy kolem něho se shlukly, aby zase něco nového jim pověděl.
    „Dědoušku,“ hlásil se hned za všecky k slovu Ladík s radostí, že opět bude moci s vědomostmi svými se pochlubiti; „dnes pan učitel vyprávěl nám o slavném objeviteli Ameriky — Krištofu Kolumbovi.“
    „Ale, ale, to je hezké,“ liboval si děd. „A zdaž také při tom pověděl vám příběh o pověstném jeho vejci?“
    „Ano, ano. — Jedenkráte Kolumbus, vrátiv se ze své prvé výzkumné cesty do Španěl, aby královně Isabele kastilské věrné zprávy dal o zemi nalezené, kráčel nádvořím sídelního hradu, jsa hlubokými myšlenkami zaujat. Ze snění vytrhlo jej několik dvořenínů, v hlučný hovor zabraných. Kolumbus nepozorovaně obrátil se k nim, i zaslechl tato slova: »... to bychom byli také dovedli zemi objeviti a získati si milosť královny, kdybychom měli nutných k tomu prostředků...!« — Poznav, o koho zde běží, tiše se vzdálil a umínil si je za jich závist potrestati: Dal přistrojiti hostinu, k níž všeckny účastníky hovoru pozval. Na stůl mezi jinými pokrmy přinesena též vejce. I tázal se, zdaž by někdo dovedl postaviti vejce na špičku. Ač všichni se o to pokoušeli, přece žádný to učiniti nemohl. Tu Kolumbus vzal vejce a trochu na stůl je naraziv, bez obtíže před udivenými dvořany na stůl je postavil. — »To bychom byli také dovedli, kdyby...« vymlouvali se. — »Ano, nyní dovedl by to každý. Proč však dříve jste tak neučinili? — K tomu bylo třeba důvtipu, který člověku, jenž chce nové země hledati, chyběti nesmí!« A dvořenínové zahanbeni, druh po druhu ze síně se vytráceli, a nikoho již nenapadlo mluviti nerozvážně o výzkumech Kolumbových.“
    „Dobře, dobře, Ladíku,“ pochválil jej děd, když hošík vypravování ukončil; „když tak pěkně vše jsi si zapamatoval, okáži ti také vejce Kolumbovo, které však můžeš překotiti, a přece do původní své polohy zase se vrátí, — což s vejcem svým Kolumbus učiniti nemohl.“ A vzav syrové vejce, malými dvěma otvory obsah vyfoukl, jeden pak zalepil, a druhým roztopené olovo vlil do vnitra. Když olovo vychladlo, vejce v jedné poloze se ustálilo, a byť i děti všemi směry je klonily, vždy totéž postavení zaujalo.
    Děti nedovedly si nijak úkaz ten vysvětliti; jen Ladík chvíli přemýšlel, a po té pravil k dědovi:
    „Dědoušku, viď, že jest to asi totéž, jako figurky z duše bezové, které jsouce na jedné straně obtěžkány, vždy částí tou dolů se obracejí!?“
    „Ano; úkazy tyto — vejce i figurky — jsou jedno a totéž; liší se toliko způsobem zatížení: Tam tíží olovo uvnitř, zde těžký předmět, obyčejně hřebík se širokou hlavičkou, vně. Obé však řídí se věčným zákonem přírody, že těžké vždy snaží se dolů dostati, ponechávajíc vyšší místa předmětům lehkým.“
  • 1899 / Václav Podřipský / Šibalství s penězi
    Hříčka s haléři
    Dědeček vzal z peněženky tři haléře a položiv je vedle sebe na stůl, sliboval dětem:
    „Komu z vás povede se z těchto tří penízků některý krajní dostati mezi dva ostatní, aniž by jím však mezi tím pohnul, obdrží všecky tři odměnou!“
    Děti zajásaly. Úloha zdála se jim býti na prvý pohled snadnou. Všechny, vyjma Ladíka, hrnuly se ke stolu, aby dědovi ukázaly svou dovednosť. Leč brzy zase zahanbeně odcházely. Ani jedinému nepodařilo se polohu peníze dle dané podmínky změniti. Dědeček velice se tomu divil.
    Když již všecky se vystřídaly, teprve povšimnul si Ladíka, stranou ještě stojícího.
    „Což ty, Ladíku, nepůjdeš se o to pokusiti?“ pobízel ho.
    „Nepůjdu, dědoušku!“ smutně odvětil chlapec. „Vím, že bych toho také nedovedl!“ A slzy vytryskly mu z očí.
    „No, neplač, neplač, hochu,“ konejšil ho dědeček. „Jen přistup blíže a zkus to! Uvidíš, že to půjde! Hleď, vezmi nejprv peníz s jedné strany a přestav jej na stranu druhou!“ radil.
    A když hošík tak učinil, obrátil se k ostatním dětem s otázkou: „Nevíte, milé dítky, byl-li peníz, nyní ve středu ležící, dříve na kraji?“
    „Ano, ano, byl dědoušku!“ všechny svědčily.
    „A zda-li snad bylo jím pohnuto?“
    „Nebylo, nebylo! Zůstal na tomtéž místě jako prve!“
    „Vidíte, vidíte, děti, jak to náš Ladíček umí!“ žertoval děda.
    „Ale dědoušku,“ bránil se hošík, „vždyť ty’s mi všecko napřed řekl! Tobě patří odměna! — Není-li pravda, děti?“
    „Ano, dobře řekl Ladík!“ odpovídaly tyto. „Odměna je tvá, dědečku!“
    Ale samy lítostivě pohlížely na penízky, pro ně ztracené.
    To když zpozoroval dědeček, znovu vyňal peněženku a všecky podělil novým haléřkem, řka:
    „Aby vám nebylo líto — — —.“
  • 1899 / Václav Podřipský / Kouzelnické kousky
    Kouzelná obálka
    Když jednou děti přišly ze školy, uviděly dědečka, kterak u stolu z papíru skládá jakousi obálku. Také lepidlo měl u toho.
    „Co to děláš, dědoušku?“ tázaly se zvědavě. „Ukaž nám to také!“ prosily.
    Ale dědeček jim odpověděl.
    „Nikoli, nikoli, mé zlaté děti, nesmíte hned všecko viděti! Brzy byste sestárly! Zajisté vám tu věc ukáži, až jen bude dohotovena! Zatím si s něčím pohrajte!“
    Konečně se dočkaly.
    Dědeček zavolal je k sobě a ukázal jim malou papírovou obálku. Byla prázdná.
    Po té vyňal z tobolky peníz a vloživ jej opatrně do obálky, řekl dětem: „Teď, děti, mějte dobrý pozor! Mým rozkazem zmizí peníz z obálky a na moje přání zase se do ní vrátí!“
    Děti tomu ani nechtěly uvěřiti.
    „Ale, dědoušku, jen nám řekni, jak to uděláš?“ divily se. „Aby bez tvého přičinění peníz se ztrácel a zas se zjevoval?“
    „Zcela lehce!“ odvětil dědeček. „Ale nyní vám to ještě nesmím říci! Později teprve vše uhlídáte!“
    A vzav obálku do obou rukou, říkal nad ní kouzelná slova: „Čáry, máry, fukty ven!“
    Když po té popatřil s dětmi do jejího vnitra — byla vskutku prázdna. Dětí zmocnil se údiv.
    „Dědoušku, dědoušku, jen zda-li zase ten peníz dostaneš zpět?“ ještě nedůvěřivě se tázaly.
    „Jak by ne! Pohleďte jen!“
    A učiniv totéž, co dříve, obálku znovu otevřel.
    Děti vykřikly úžasem — peníz tam skutečně byl.
    „Dědoušku, ty’s jistě nějaký velký kouzelník!“ volaly, s obdivem na stařečka pohlížejíce.
    „Ba, nejsem, milé děti!“ odvětil však tento a podal jim obálku k prohlédnutí.
    V tom všecky propukly v hlasitý smích.
    „Čemu se zase smějete, co?“ ptal se jich děd.
    „I vždyť to nebyla jedna obálka, ale dvěna sobě zadní plochou přilepené!“ jásaly děti. „Tak čarovati bychom také dovedly, jako ty, dědoušku!“
    A dědoušek jen se tomu upřímně usmíval — —
  • 1899 / Václav Podřipský / Matematické žertíky a paradoxy
    Něco z počtů
    Děti dostávaly vysvědčení.
    Když je donesly ukázat dědovi, otázal se jich tento:
    „Kdo z vás má nejlepší zprávu?“
    „Láďa, dědoušku!“ odpověděly děti. „Má samé »biče«!“
    „Ale, ale,“ divil se stařeček. „No tak sem pojď, Ladíku! Zajisté dovedeš také dobře počítati, co?“
    „Dovedu, dědoušku!“ pochlubil se hošík sebevědomě.
    „Víš-li tedy, kolik má číslo »tisíc« číslic?“
    „Jak bych nevěděl, dědoušku: Čtyři! Jedničku a tři nully.“
    „Ano, dobře! A zda-li bys mi mohl teď také to číslo napsat pěti číslicemi?“
    Hošík byl se svými vědomostmi v koncích. Dlouho přemýšlel o této otázce bez výsledku.
    „Dědoušku, to snad není ani možné!“ posléze pochyboval.
    „Ale milé dítě, jak by to nebylo možné? Pohleď jen!“
    A dědeček, vzav křídu, napsal na desku číslo 999 9/9.
    Po té se otázal:
    „Kolik je zde číslic?“
    „Pět!“
    „A teď to ještě spočítej!“ nařídil Ladíkovi.
    Ten tiše počítal: »Číslo celé 999, k tomu 9 devítin je jedna celá. Tedy 999 a 1 celá jest 1000.« — „Dědoušku, vyšlo tisíc!“ oznámil.
    „Vidíš, zlatý hochu, vidíš,“ řekl dědeček. „Počkej, počkej, řeknu panu učiteli, aby podruhé ti dal »husičku« místo »jedničky«, když tohle jsi nevěděl!“ hrozil.
    „Nebojím se, dědoušku!“ volal Ladík, šelmovsky se usmívaje. „Vždyť já vím, že nic neřekneš — — —“
  • 1899 / Václav Podřipský / Matematické žertíky a paradoxy
    Dědečkovy úkoly
    „Děti, děti, pojďte, již mám zase něco pro vaše rozoumky!“ svolával dědeček k sobě pod košatou jabloň malou drobotinu, která se mu po celé zahradě byla rozeběhla. A když se přihrnula a kol něho se sesypala, zahovořil k ní vážně: „Dnes, děti, pozor na moje slova! Ať se přece také jednou vyznamenáte!“ dokládal.
    „Vyznamenáme, vyznamenáme,“ radostně mu všecky slibovaly. „Mluv již, mluv, dědoušku!“ pobízely děda nedočkavě.
    „Tak slyšte: Za devíti vesnicemi stálo devíti řadami devět lip; na každé lípě bylo devět větví, na každé větvi devět ratolestí, na každé ratolesti devět snítek, a opět na každé z nich devět žaludů. Kolik žaludů bylo na všech těchto?“
    Děti daly se do počítání? sčítaly, násobily — — Leč brzy je to omrzelo. „Dědoušku, dědoušku,“ lítostivě přistupovaly ku stařečkovi; „my toho nedovedeme. Spočti to sám za nás!“ prosily.
    „Ale, ale, děti, vždyť je to tak snadné!“ odpovídal na jejich stesky děd. „Jen s chutí do toho!“ pobízel. Leč konečně přece dal se uprositi. „Na kterém stromě rostou toliko žaludy?“ jako mimochodem otázal se dětí dospělejších.
    „Na dubě,“ odpovídaly.
    „Kolik jest tedy žaludů na všech lipách?“
    „Ach, již to víme: žádný, žádný!“ volaly všecky a s dědečkem nesnadnému na pohled a přece tak lehce rozřešitelnému úkolu chutě se zasmály.
    Leč stařeček ihned již zase zvážněl a znovu dětem nakazoval: „Ale teď mějte bedlivější pozor! Zajisté všichni uhodnete úkol, který vám nyní dám: Na stromě klidně sedělo devět ptáků; čtyři z nich myslivec zastřelil. Kolik jich tam zbylo?“
    „Pět,“ hlásily všechny.
    Ale dědeček stále jenom záporně kroutil šedivou svou hlavou. A již tu byl Ladík se svou chytrostí. „Žádný!“ vítězně vykřikl.
    „Jak to? Jak to?“ Žasly děti.
    „Jistě ostatní uletěli,“ odpovídal hošík s hlasitým smíchem.
    A dědeček také slovům jeho přisvědčil. „Vidím, Ladíku, že’s přece jenom vtipný hoch,“ pochválil chlapce.
    A ten z toho též měl radosť.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)