Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle kategorie - Z knihy Našim dětem (celkem 23):
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    Bez vnoučka dědeček jako bez kůlu stromeček. Jeden bez druhého nedá ani ránu do čepice. Tak si je zas znovu poslechněte!
    S. H.
    Ve Velké Praze 1937.
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    HROZNÁ UDÁLOST
    „Co je nového v Kouřimi?“ ptaly se děti dědečka, když se vrátil z návštěvy od své nejmladší dcery.
    „Škrtily tam strážníka,“ povídal.
    „Jistě? Strážníka? A škrtili?“
    „Škrtily, škrtily. Škrtily ho podvazky u ponožek.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    NEHODA
    „A zas nehoda,“oznamoval děd. „Panu přednostovi stanice ujely včera večer obě nohy.“
    „Strašné,“ zesmutněly děti.
    „I nic tak strašného na tom nebylo,“ vysvětloval dědoušek. „Pan přednosta vycházel z výpravní kanceláře, šlápl na slupku od banánu, obě nohy mu ujely a jak široký tak dlouhý ležel na peronu. Vstal však hned jako čemerka, zahuboval na lehkomyslné lidi a pospíchal ke kolejím, aby pozdravil přijíždějící vlak.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    URÁŽKA
    „Pavel Kosatec byl odsouzen na dva měsíce do vězení.“
    „A proč?“
    „Pro urážku.“
    „Pro urážku? A urazil?“
    „Urazil zámek u pokladny.“
    „Dobře mu tak.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    PORAŽEN
    „Nechybělo mnoho a málem by byl býval náš světový zápasník Gustav Frištenský včera dokonce v Praze poražen.“
    „V zápase se soupeřem?“
    „Ne. V Celetné ulici automobilem.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    CO TO BYLO?
    „Jednou v noci jsem se probudil,“ zase děd, „a ne a ne opět usnouti. A co se tak dívám do tmy, zpozoruji najednou, že se v koutě u almary něco děje. Jako by tamodtud něco vycházelo. Vstanu – rozsvítím – almara otevřená dokořán. Dívám se, dívám a vidím, že moje sváteční šaty už vyšly z módy.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    NE A NE
    „Šofér nemohl a nemohl vyjeti automobilem z garáže. Stroj rozebral, všechno v pořádku. Auto znovu pustil, zahrčelo, ale z garáže ne a ne.“
    „Co se mu stalo?“
    „Nic, docela nic. Šofér nemohl vyjeti z garáže jen proto, že u ní byla zavřena vrata.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    LETEC
    „Eman Kropáčků byl po vyjití ze školy přijat do učení v továrně na výrobu aeroplánů v Letňanech a už první den učení v poledne i odpoledne lítal.“
    „Jděte! Lítal?“
    „Lítal, lítal. Dělníkům do hospody pro pivo.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    NA HŘBITOVĚ
    „Považte, děti! Frantík naší bývalé posluhovačky, jak byste ho neznaly? Před týdnem ještě skotačil na hřišti a dnes už je na hřbitově.“
    „Opravdu? Jistě?“
    „Jistě. Opravdu. Zametá tam spadané listí se stromů.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    TĚŽKÝ NÁSTROJ
    Ladík s dědečkem poslouchali na náměstí koncert vojenské kapely. Chlapec se nepřestával diviti, jak jednotliví vojáci-hudebníci ovládali mistrně své nástroje.
    „Co myslíš, Láďo,“ zeptal se děd, „který nástroj je nejtěžší?“
    „Křídlovka,“ mínil hoch.
    „Křídlovka? Nikoliv. Turecký buben, ten bys ani neunesl, jak je těžký.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    NA ŠATY
    „Koupil jsem ti, Láďo, na šaty.“
    „Látku?“
    „Ne. Od drotaříka ramínko. Tuhle se podívej.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    KLEP
    „Zdalipak jsi již slyšel, Ladíku, nový pražský klep?“ zeptal se děda.
    „Neslyšel,“ přiznal se vnouček.
    „Tak poslyš!“ upozornil ho děd, ohnul ukazováček pravé ruky a zaklepal třikrát na stůl. Klep, klep, klep.
    „Může se také zaklepati na dveře. Klep jako klep,“ dodal.
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    KOSTRA
    „Když jsem dnes na zahrádce kopal,“ vypravoval dědoušek, „našel jsem pojednou kostru.“
    „Kostru?“ děsily se děti. „Celou?“ vyzvídaly.
    „Jak vám říkám. Celou kostru z deštníku,“ uklidnil je děd.
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    NADÍLKA
    „Pepíček Peroutků, žáček I. třídy obecné školy v Kostomlatech, dostal k Ježíšku holicí přístroj.“
    „A k čemu?“
    „No, k holení přece. K čemu jinému? Jeho tatínek při tom podotkl, že se bude strojkem zatím holiti sám, než chlapec doroste. Zabil jednou ranou dvě mouchy.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    ZAVAŘENINY
    Dědeček listoval v kuchařské knize. Našel si zavařeniny: angrešty, brusinky, švestky a jiné. To pravé, co však hledal, ne a ne nalézti.
    „Co hledáte, dědečku?“ ptala se malá Lidka, takto již zkušená a osvědčená matčina pomocnice v domácnosti.
    „Všechno možné v knize je,“ povídal děda. „Jak se zavářejí meruňky, višně, slívy, ale jak se zavařují ložiska u kol, nemohu nikde nalézti.“
    „A také v knize nenajdete,“ potvrdila Lída.
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    VÁŽNÝ
    „Znáš přece, Láďo, toho silného pana vážného z cukrovaru?“
    „Znám.“
    „Víš, co váží?“
    „To nevím.“
    „Řepu váží, co by vážil? Ře-pu.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    KDE ASI?
    „Po silnici 300 kilometrů dlouhé jeli proti sobě dva automobilisté, jeden rychlostí 110 kilometrů, druhý 140 kilometrů za hodinu. Kde se oba si shledali?“
    „To je těžká otázka.“
    „Ale lehká odpověď. Shledali se zajisté někde v nemocnici.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    DVĚ KUKAČKY
    „Dvě kukačky vedle sebe sedí, jedna druhé nevidí. Co je to?“
    „Oči.“
    „I jděte, jděte! To jsou přece dvě slepé kukačky. Ne?“
    „Ano.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    „Mám pro tebe pěknou hádanku, Ladíku,“ pravil dědeček. „Osel byl uvázán na provaze dva metry dlouhém. Šest metrů od něho ležela otýpka sena a osel by si byl rád na něm pochutnal. Jak to provedl?“
    „Nevím,“ přiznal se Ladík bez okolků.
    „Šel k senu a sežral je,“ řekl děd.
    „Ale vždyť jste řekl, že byl uvázán na provaze jen dva metry dlouhém,“ namítal vnuk.
    „Ovšem, to byl, ale druhý konec provazu nebyl nikde přivázán. Toť zcela jednoduché.“
  • 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
    SLOUP
    „Slavný cestovatel po horké Africe sir Gotseidank kráčel pustinou. Najednou kde se vzal, tu se vzal stál před ním lev. Štěstí, že bylo nablízku telegrafní vedení. Stačil okamžik, aby sir Gotseidank vyšplhal po telegrafním sloupu až na vršek a byl zachráněn. Lev se chvilku dole olizoval, ale konečně ho to omrzelo, zívl, šlehl několikrát kolem sebe ocasem a šel po svých.
    Když sir Gotseidank poznal, že je opět čistý vzduch, slezl ze sloupu a pokračoval ve svém cestování. I ocitl se pojednou uprostřed Sahary. Nikde stromečku ani človíčka. Ale najednou, nastojte! Lev, opravdovský lev před ním. Na útěk nebo jinou záchranu nebylo ani pomyšlení. A přece byl i tentokrát sir Gotseidank zachráněn.“
    „A jak?“
    „Vypravoval jsem, že předtím ho zachránil sloup. Teď podobně. Sir Gotseidank totiž v úzkosti před lvem padl na zem, obrátil oči v sloup, po něm se čile vyšplhal vzhůru a byl zachráněn. Inu, Gotseidank.“
    „Gotseidank.“
<<  <  1  2  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)